Vamesa a Vanesa 6: Vděčnost pacienta

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 6: Vděčnost pacienta

Když dvojčata došla do svého stanu na břehu jezera a připravila se k večeři, bylo jim teplo. Stan jim slabě osvětlovala fosforeskující houba od víly Solary. Před nimi leželo jednoduché jídlo: pražené kořeny, sušené bobule a malý hrnec rychlého zeleninového vývaru, který předtím Vanesa připravila na provizorním ohništi před stanem. Vzduch voněl zemí, ohněm a vodou (a vzduchem také, ale to nebylo cítit).

Vamesa míchala svoji porci vývaru a zamyšleně se dívala do prázdna. „Myslíš, že si nás Talo bude pamatovat?“

Vanesa vzhlédla se lžící na půli cesty do úst. „Samozřejmě, že bude,“ řekla. „Řekl, že bude. — A myslel to vážně. — Jsem si tím jistá.“

Vamesa se ušklíbla. „Ale na to, jak jsme ho mátli a předstírali, že nevíme, kdo z nás je kdo, zapomněl docela rychle. Kdybych mu to nepřipomněla...“

Vanesa zatřásla hlavou. „Ale líbilo se mu to. Možná právě proto si nás tak oblíbil a odpustil nám, že jsme ho zprvu podvedli. Byli jsme nepředvídatelní.“

Chvíli seděli a vzpomínali, zatímco jim chládl zeleninový vývar. Pak Vanesa odstrčila svou misku a prohlásila: „Tak co teď?“

„Potřebujeme zásoby,“ řekla Vamesa. „Jídlo, které máme, už nám dlouho nevydrží. Budeme muset sehnat další a možná něco výživnějšího než bobule a kořínky. Pak zamíříme na východ.“

Vanesa se zasnila. „Východ,“ zopakovala si, jako by zkoušela, jak to bude znít z jejích úst.

„Východ,“ řekla znovu Vamesa a znělo to přesně stejně jako od Vanesy.

Oba sourozenci se zasmáli.

„Les je tam starší, hustší,“ řekla Vanesa. „Možná tam rostou rostliny, které jsme nikdy předtím neviděli. Takové, které by nám pomohly vyléčit víc lidí.“

Vamesiny oči se rozzářily tichým odhodláním. „Přesně.“

Vanesa sáhla po své misce, naposledy se napila vývaru, který už mezitím stačil vychladnout. „Odejdeme za úsvitu.“

Vamesa zívla. „V tom případě bychom se měli vyspat co nejdřív. Les na nás nepočká.“

„Ale počká, klidně tisíc let,“ oponovala Vanesa.

Lehli si vedle sebe na úzké sdílené lužko a Vamesa přikryla svítící houbu neprůsvitným ručníkem, aby je nerušila ve spánku.

„Myslíš, že někdy najdeme to, co hledáme?“ zeptala se Vanesa měkce.

Vamesa neodpověděla hned, namísto toho nahmatala svůj přívěsek v kapse a ověřila si, že jsou uvnitř váčky se sušenými bylinkami. „Myslím,“ řekla konečně, „že už to máme.“

A s tím obě dvojčata pomalu usnula. A jejich spánek doprovázely sny tkané z vůně bylin, zvuků jezera a naděje v budoucnosti.

* * *

Svěží ranní vzduch voněl rosou a borovým jehličím. Vamesa a Vanesa úhledně skládaly díly svého stanu do batohu a přitom si představovaly, jak jen stojí na břehu jezera a díly stanu se samy úhledně skládají vedle nich.

„Měli bychom odejít, než se vzduch zahřeje,“ řekla Vanesa.

Vamesa pohlédla na cestu vpřed a zděsila se. „Východ je dál, než jsme si mysleli. Musíme vyrazit co nejdřív.“

„Máš vlastně představu, co tam bude?“ zeptala se Vanesa.

„Vůbec,“ řekla Vamesa.

„Dobře, tak vyrazíme hned,“ řekla Vanesa.

Když vstoupili hlouběji do lesa, stromy tam byly vyšší než na okraji. Jejich větve se proplétaly jako prsty starověkých obrů. Cesta byla tichá, až na šustění listí, cvrlikání ptáků, zvuky kroků dvojčat a všelijaký hluk kolem. A když se jim zdálo, že se les rozprostírá donekonečna, zaslechli praskot dřeva následovaný řehtáním koní a zvukem kopyt.

Byla tam skupina lidí. Starý a odřený člověk mužského genderu seděl na okraji mýtiny opřený zády o strom a svíral si břicho. Byl bledý. Kolem něj sedělo pět mladších bělochů různého genderu, v opotřebeném oblečení a s tvářemi rozleptanými vyčerpáním. Kousek od nich stál krytý vůz tažený koňmi.

„Zdravím,“ pozdravila je přátelsky Vanesa. „Je nemocný?“

„Vypadá to tak,“ dodala Vamesa.

Jeden z mladších lidí, ne starší než třicet let, se na ně podíval a řekl chraplavým mužským hlasem: „Cestovali jsme několik nocí. Má tu bolest už dva dny. Nic mu nepomáhá.“

Vanesa si klekla vedle nemocného a sáhla po svém přívěsku. „Jsem zdravotnický učeň,“ řekla. „Pokusím se vám pomoci.“

Nemocný zaváhal, pak přikývl. „Prosím. Ale nemůžeme vám zaplatit.“

Vanesa zakroutila hlavou. „Na tom nezáleží. Udělám, co budu moci.“ Otevřela amulet a z jednoho z pytlíků vybrala hrst sušených bylinek. Cvičenýma rukama je rozdrtila do dřevěné misky s vodou a nechala je navlhnout. Mezitím vzala pacientovy ruce a zatlačila prsty na příslušné zóny, které ji naučil Talo.

Pacient lehce ucukl, ale neotáhl se.

„Bolí to?“ zeptala se Vanesa.

„Ne tolik jako předtím,“ přiznal pacient.

Vanesa se usmála. „Dobře, vklidu dýchejte. Pomůže to.“

Zatímco se bylinky louhovaly, pacientův postoj se zmírnil. Dýchal pomaleji a jeho stisk se uvolnil. Když mu Vanesa konečně podala výluh, vzal si ho třesoucíma se rukama.

„Vypijte to pomalu,“ řekla. „A další tři dny jezte jen měkké potraviny bez soli či koření a pijte jen vodu. Mělo by to přejít.“

Pacientovy oči byly plné vděčnosti. „Děkuji,“ zašeptal s úlevou.

Zatímco Vanesa léčila nemocnou osobu, Vamesa se vyptala ostatních na to, odkud přicházejí a co se jim přihodilo.

Když se ostatní asi o hodinu později doslechli, že se nemocnému udělalo lépe, jejich tváře zářily úlevou. Shromáždili se kolem Vamesy.

„Jste zázrak,“ řekla jí jedna z osob, ženským hlasem plným emocí, „mysleli jsme, že ho ztratíme.“

„Byl to můj sourozenec, Vanesa, kdo jim pomohl,“ opravila je Vamesa.

To upoutalo Vanesinu pozornost, tak přišla blíž.

Rodina si vyměnila pohledy a jedna z osob pak řekla: „Omlouváme se. Jen jsme si mysleli...“

„To je v pořádku,“ přerušila ji Vamesa s úsměvem. „Jsme na to zvyklí.“

„Máte hodně jídla,“ poznamenala Vanesa, která si mezitím stihla prohlédnout jejich krytý vůz.

Osoba přikývla. „Cestujeme už týdny, máme dostatečné zásoby, než dorazíme do dalšího města.“

„Tak se podělme,“ navrhla Vanesa. „Přece nám můžete dát něco na oplátku.“

Členové rodiny se poradili a pak souhlasili. Se zdrcující velkorysostí začali rozdávat bochníky chleba, sušené maso a malé balíčky kořenové zeleniny. Brzy měla dvojčata batohy nacpané jídlem, až se jim tam málem nechtěl vejít stan.

„Děkujeme,“ řekla Vanesa upřímným tónem. „Ušetřili jste nám velkou část cesty.“

Rodina mávala, když nasedala do krytého vozu a chystala se k odjezdu.

Když odjela, Vamesa a Vanesa také pokračovaly ve své cestě. Tíha jídla pro ně byla uklidňující zátěž — uklidňovala je, že se budou moci najíst, kdy budou chtít. Třeba hned.

Jak dvojčata s plnými batohy pokračovala na východ, les byl čím dál hustší. Úzká cesta se vinula mezi prastarými stromy, jejichž kmeny byly zvrásněné věkem. Vzduch voněl vlhkým mechem a borovou pryskyřicí a jediné zvuky byly křupání bot na kamenité cestě a příležitostné volání vzdáleného ptáka.

Vamesa se zarazila, když se její bota zachytila o něco hladkého a studeného. Odkryla z toho mech. Zpočátku si myslela, že je to výběžek skály, ale pak se to zatřpytilo. Srdce jí prudce bušilo, když to prozkoumala zblízka.

Nebyl to kámen, byl to medailon.

Prsty se jí třásly, když ho zvedla. Jeho stříbrný povrch byl chladný. Vamesa si otočila medailon v dlani. Její mysl závodila. „Kdo ho tu mohl nechat?“ říkala si potichu. „Cestovatel, ztracený a zoufalý? Nebo ho sem někdo umístil úmyslně, aby ho našel sám les?“

Medailon byl těžký, nejen svojí váhou, ale také podivným, bolestným pocitem, že patří někomu jinému — někomu, kdo čeká, než bude objeven. Vamesa se podívala na Vanesu.

„Nesmíme si ho vzít,“ řekla Vanesa takřka šeptem. Klekla si vedle Vamesy a prohlédla si medailon. „Je krásný, ale nepatří nám.“

Vamesa přikývla. „Necháme ho tady. Ale označíme to místo. Jen pro případ...“

Našli malý, nenápadný kámen a umístili ho vedle lesklého, třpytivého medailonu, aby byl na kamenité cestě dobře vidět. Když se chystali k odchodu, Vamesa se naposledy podívala zpět a pohledem se rozloučila.

Cesta pokračovala strmě do kopce. Stromy se nakláněly jeden ke druhému, až to vypadalo trochu jako katedrála. Uplynuly hodiny, než začal les opět řídnout.

Nakonec došli na mýtinu, kde stál shluk dřevěných budov se slaměnými střechami. Jejich stěny byly malované vybledlými symboly přivítání a přes přístupovou cestu stál portál s velkou dřevěnou cedulí: „Cestovatel je uprchlík — veřejný tábor pro unavené poutníky“.

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy.

„To je perfektní,“ řekla Vanesa.

„To je přesně pro nás,“ doplnila Vamesa.

Tábor byl skromný, ale dobře udržovaný. Měl centrální ohniště s pohrabáči, dlouhý hodovní stůl a malé kryté výklenky pro případ deště. U ohně sedělo několik poutníků, jejich tváře byly osvětleny poblikávajícími plameny, zatímco někteří další se starali o koně.

Když vstoupili, předstoupil před ně starší člověk v ženských šatech. Jeho dlouhé stříbrné vlasy byly spleteny do smyček a jeho oči byly ostré a všímavé. Zjevně šlo o zvědavou osobu.

„Noví cestovatelé?“ zeptala se teplým ženským hlasem.

Vamesa přikývla. „Ano, míříme na východ. Budeme tu jen na noc.“

Osoba si je prohlížela a chvílemi se zdálo, že jsou jí podezřelí. Studovala je, jako by se snažila vyřešit hádanku.

„Vaše tváře,“ řekla pomalu, „... jsou stejné.“

Vamesa a Vanesa si vyměnily pohled plný překvapení.

Osoba udělala krok blíž a pokračovala: „Vedu tento tábor už desítky let a za tu dobu jsem potkala mnoho cestovatelů, ale nikdy jsem neviděla dvojčata tak podobná. Jako vejce vejci. Je to skoro nemožné. Většina dvojčat má rozdíly. Tady piha, tady kudrna. Ale vy jste... to je k nevíře.“

Vanesa chvíli váhala a pak promluvila: „Takto jsme o tom nikdy nepřemýšleli.“

„Je to vzácné,“ řekla osoba. „Tak vzácné, že mě někdy zajímá, zda je to požehnání nebo prokletí. Být si tak podobní, ale unitř tak odlišní, že? Ale vy... ve vás je něco neobvyklého. Nějaký druh souladu. Cítím to ve vašich krocích, ve vašich hlasech, dokonce i ve vašem mlčení.“

Vamesa cítila, jak se kdesi hluboko uvnitř ní něco zachvělo. Jako by tam slova té vedoucí něco zasáhla. Jako by spatřila pravdu, která nikdy nebyla vyslovena.

Vanesa byla klidnější. „Jsme jen cestovatelé,“ řekla.

Ta osoba se málem začala dusit a kroutila hlavou. „Ne, vy jste něco víc,“ trvala na svém. „A bude mi ctí vás tu přivítat. Vítejte v táboře Cestovatel je uprchlík!“

Jak slunce klesalo k obzoru, tábor byl plný smíchu a hovorů. Vamesa a Vanesa se podělily o přebytečné zásoby jídla se skupinou obchodníků, která jim za odměnu vyprávěla příběhy o vzdálených zemích a cizokrajných zvycích, které jim připadaly podivné.

Později, když dvojčata ležela v úzkých postelích v jedné z chatek, světlo centrálního ohniště slabě pronikalo skrz okno a ona začala diskutovat o plánech na další den cesty.

„Měli bychom zamířit k řece,“ řekla Vamesa. „Podle mapy, kterou nám Talo dal, se zdá, že když půjdeme podél řeky, najdeme cestu do nějaké vesnice.“

Vanesa přikývla. „Ale musíme být opatrní. Les je čím dál hustší. Možná tam žijí loupežníci.“

„Budeme připraveni,“ řekla Vamesa.

Vanesa se usmála. „To jsme vždycky.“

A jak se noc prohlubovala, tábor Cestovatel je uprchlík ztichl a jediné zvuky, které zůstaly, byly praskání ohně a vzdálené houkání sovy.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International