Usnula tůň

Usnula tůň, kdesi v zapomnění
tam, kde šumí hustý les.
Kam chodí v klidu píti zvěř
a kde kolem roste v létě vřes.

Usnula tůň, kde cesty nejsou,
jen stopy lemují ji kol.
Stopy, co nejsou nikým vidět
a prozradí je pouze nalomený stvol.

Tam v hloubi v šeru zastřená
nevnímá, jak rychle plyne čas.
Že včera kolem kvetly vřesy
a dnes jí krutě kosí mráz.

Dnes pod sněhem si odpočívá
a neví, kdo tu včera kolem šel.
Neví, co tu vlastně hledal,
jaký záměr asi měl.

Spí i když na zádech led jí tíží,
ač deka z něj jí zahřívá.
A ve snu v noci mívá radost,
že se na ní měsíc dlouze podívá.

Měsíc v kruhu rozjasněném
ozářil i celý temný kout.
Ozářil i polštář z mechu
i břehy kol nichž ještě nelze plout.

Až vzbudí se a ledy zmizí
snad probudí se i hustý les.
Snad k ní zvěř si najde cestu
a kol poroste vonný vřes.