Mlha

Svítání
značně studí v nose
odkýchlé vlhko z mlhoviny
vyběhlo do silnice bosé
na sobě plisé
z bílé plíny.

Když mlha do krajiny padne
všechno se tváří nenápadně.

Labyrint,
cesty nepřehledné
nevím,
kdo stojí a kdo prchá,
pocestný na krok nedohlédne,
všude jen mlha,
mlha,
mlha.

Má vlastní umělecký styl
i ty ses
jaksi vytratil.

Zradu ukrývá mlhotání,
studené stíny,
bílý klam.
Jako tvé neustálé lhaní.
Za tebou jít?
Už nevím kam.

Tak mizím taky,
bude klid.
V mlze je snadné odejít.