Opilcův svět

Nemůžu se dočkat konce šichty,
čumím jen na otrávené ksichty,
jazyk můj už po pivu baží,
zachrání mě bufet na nádraží.

Šotek v mé hlavě mě láká,
ať si skočím na panáka.
Pak si dám svých osum piv
a svět je krásný jako dřív.

Úspěšná byla moje snaha,
na duši rozlévá se pocit blaha,
co můžu teď přát si víc,
než vyrazit směle do ulic.

Ale kde mám svoji tašku,
co v ní nosím záložní flašku,
přece to neponechám náhodě,
tak raději stavím se v hospodě.

Tam najdu si útulný koutek,
na ukojení dalších choutek,
neláká mě světlo denní,
počkám tady do setmění.

Dnes má šichtu vrchní Bára,
jak o vlastního se o mě stará,
a já pozoruji její ladné tělo,
dokud nejsem nalitý jak dělo.

Bára skloní se k mému uchu,
šeptá: "Běž se nadýchat vzduchu,
a můžeš přijít zase zítra",
to má pravdu, holka chytrá.

Cestou ven zas chytám slinu,
a tak si koupím láhev džinu.
Před hospodou tma jak v ranci,
trefit domů nemám šanci.

Nahoře to bliká, něco mě sleduje,
to velký bratr mou prdel špehuje,
To je ten šmírák stále bdící,
já schovám se před ním v popelnici.

Sedím uvnitř, je tu tma ticho,
plechový kámoš má prázdné břicho,
co to má chudák za život,
měl bych ho pozvat na pivo.

Čumím ven a jsem si jistý,
můžu vylézt, vzduch je čistý,
podél zdi se tiše kradu,
za mnou je jen trocha smradu.

Pak někde v parku se mihla
blondýna krásná, štíhlá,
její hlava celá je zářivá
a z dálky se na mě usmívá

I když byla celkem vysoká
hnedka jsme si padli do oka
ona na mě z dálky mává
jasné znamení mi tím dává.

Pocit štěstí ve mně pučí
hned padli jsme si do náručí,
překvapivě kořist snadná,
jen nevím, proč je tak chladná.

Pak si všimnu, má jen jednu nohu
studená je a celá z kovu,
a tak místo krásného vampa,
v mém objetí je pouliční lampa.

To je smůla, u sta hromů,
kašlu na ni a jdu domů,
Tohle přece není fér,
nemůžu najít správný směr.

Houby vidím, tma jak v pytli,
sakra a teď mě záda chytly,
Bílá čára klikatá jak zmije,
do očí mi cestou bije.

Motám se jak kretén v mlze,
na fízla se šklebím drze.
Najednou ani jak nevím,
Ve škarpě jak hovno ležím.

Hledím na toho příslušníka,
s vážnou tváří něco říká,
nechápe že já jsem v tísni,
když se musím bránit žízni.

Blbých řečí už bylo dosti,
já vyhýbám se střízlivosti,
a tak v bistru na schůdku,
dám si zas nějakou lahůdku.

Dvacet deka pařížáku,
k tomu utopenci z láku,
zaleju to hořkým mokem,
vydám se domů svižným krokem.

Potácím se v nočním tichu,
a mám divný pocit v břichu,
podezřelá byla ta sleva,
už to cítí i má střeva.

Slušnou ostudu si trhnu,
když za rohem potupně vrhnu,
hned na to mám na mále,
abych neskončil v kanále.

Konečně se k domu blížím,
kolem sousedky se plížím,
proč na mě tak blbě čumí,
když tomu vůbec nerozumí.

Díky bolavému střevu,
není mi vůbec do úsměvu,
bába pro mě nemá omluvy,
to zase budou zítra pomluvy.

Těžko tomu sám uvěřím,
že dostal jsem se až ke dveřím,
tlaky v břichu se mi vrací,
jsem v kritické situaci.

Už jsem k hajzlu kousek blíže,
špička hovna mi trenky líže,
sevřu půlky v naději,
že to půjde snadněji.

Hledám klíče, v kapse šmátrám,
po klíčové dírce marně pátrám,
snažím se fakt zběsile,
už jsem kousek od cíle.

Zámek dlouho vzdoroval
Ale nakonec se slitoval.
Padnu na zem v předsíni,
Vyzouvám se v kleče,
ale ouha, pozdě je
Sračka z kalhot teče.