Ježci

Na vsi žil ježek Bohuš, měl ženu Božku
měli moc štěstí a smůly jen trošku,
byli čilí a zdraví a hřálo je mládí,
a tak píchali často a píchali rádi.
.
A tak ježčí máma přišla s novinkou
že tátu obšťastní ježčí rodinkou.
Samozřejmě že táta nebyl jediný,
komu se hrdostí zježily bodliny.

Za pár dní v pelíšku pískalo pár ježčat
Tři ježčí kluci a pět ježčích děvčat.
V širokém okolí nebylo hezčí
než jejich veselé rodinky ježčí.

Ať už byli špinaví anebo čistí
od rána do večera dováděli v listí,
Ale ani jejich dětství nebylo věčný,
Vyrostli v ježčí mladíky a ježčí slečny.

Pak ale mladý ježek Olin zjistí,
že je už velký, než aby si hrál v listí,
a tak opouští své rodné doupě,
protože už si tam prý připadá hloupě.

Rozhodne se tedy pro odvážné gesto,
opustí venkov a navštíví město,
na cestu sbalí si z jablek křížaly,
do kapsy dostane pro štěstí žížaly.

Rozloučí se se všemi blízkými ježky
a vydá se do města po svých, pěšky.
A i když ho čeká pochod dlouhý,
kupředu ho pohánějí ježčí touhy.

Snad může jen děkovat náhodě,
že pro velkou žízeň stavil se v hospodě.
A tam u stolečku v rožku zahrádky,
spatřil ježčí dívku jak princeznu z pohádky.

Střetly se pohledy a stačilo málo,
aby jěžčí srdíčko láskou vzplálo.
K jejímu stolečku vydal se pomalu,
po cestě z kapsy vytáhnul žížalu.

Trošičku nesměle tu ježčí slečinku,
pozval na lahodnou bio svačinku.
Pak tahle překrásná ježčí blondýnka,
prozradila mu, že se jmenuje Olinka.

On dodal si odvahy, pozval ji do parku,
že na noční obloze jí ukáže Polárku,
A když se dozvěděl, že není zadána,
tak v listí pod javorem píchali až do rána.

Tak vyplatil se mu výlet do města,
mladá ježčice byla bohatá nevěsta,
a tak v kostele u Svaté Bodliny,
konala se velká svatba Olina a Oliny.

A jak už to tak na světě chodí,
spousta ježčat se z velké lásky rodí.
Ale jak se říká, nic netrvá věčně,
ani ta největší láska k ježčí slečně.

Pravda, doma už sexu má zřídka
a tak zapalují se mu ježčí lýtka,
už nestačí mu domácí teplý pelech,
tak začal se courat po bordelech.

Každého večera do města míří,
s lehkými děvčaty nevázaně hýří.
Vymetá kdejaký noční podnik,
cestou domů úzký je mu chodník.

Jindy zase na večer v parku,
píchá ježčí slečinku Klárku.
A když nadržený je jako pes
Píchá ježčí šlápotu Dolores.

Tuhle zase za hřbitovem v šeru,
píchá necudnou ježčici Věru.
A to už šeptaly si i báby v konzumu,
že ten výlupek ježčí pozbyl rozumu.

Ale to už do Oliny vjela velká zlost,
zařvala: „Ty zmetku jeden, mám tě dost,
posral jsi si to dočista na celé čáře,
já nestojím o kurevníka a lháře."

Podle platných ježčích norem,
řešili to krátkým soudním sporem,
a ona ve jménu blízké rodiny,
obrala ho o všechny jeho bodliny.

A tak místo píchání a drinků pití,
odchází bez bodlin a s holou řití,
S velkou ostudou, je mu do pláče,
měl přece tušit, že si to odskáče.

Poučení je jasné, kdo chce to znát:
lásky si považuj, než začneš lhát.
Ten kdo přemýšlí, tak to hned vidí,
ať už je to ve světě ježků či lidí.