Jako bych byla s každým dalším textem víc a víc odhalená, snad se alespoň přenese, co má
![]() ![]() ![]() ![]() |
Navzdory snaze statečně bojovat
ponořila jsem se do své beznaděje
a slovopády
valily se ze mě rychleji
než jsem je stihla prosít
uzavřít do přehrad
než jsem se zvládla
obléct do správných šatů a předstírat
že jsem nezapomněla polovinu věcí které jsem s sebou chtěla přivézt
snad se nebudu třást zimou
v září bez bundy
v tu chvíli kdy se zapomíná proč
a stejně už není jak
zahalit bolest do úsměvu
svlečené nitro se chvělo studem
ale ani jedna z nás neuhnula
a jak ta tíha odcházela
něco z její hloubky
dotklo se mě na místě
o kterém jsem ani nevěděla
že pláče prázdnotou
kdybych to měla vyslovit nahlas
bylo by to někde na pomezí kýče a klišé
jenže v ten moment
v sakrálním prostoru té malé pohostinné kuchyňky v plzeňských Skvrňanech
byly mi konečně jedno všechny masky
a všechny strachy
z vlastní malosti a trapnosti
se v tu chvíli rozpustily
důvěra v jejích laskavých očích
připomněla mi
ten raději dávno zapomenutý rozdíl
mezi chápat, vědět, rozumět
a věřit
s mateřskou péčí
zabalila mi do vlaku svačinu
a spolu s ní naději do podzimních dní
víru v lidské dobro
které se nepřestává dál šířit
jako tiché teplo z dlaně do dlaně
a nepřehluší ho
hlasitý výsměch farizejů
ani nezastavitelné vrzání kolovrátků zla
aniž bych tušila pro co si jedu
hřeje mě teď v hrudi
ta propůjčená víra
přes kterou si nesměle dovoluji nakukovat na svět
s vděčností nosím to setkání v sobě
jako talisman
jako hostii
ponořila jsem se do své beznaděje
a slovopády
valily se ze mě rychleji
než jsem je stihla prosít
uzavřít do přehrad
než jsem se zvládla
obléct do správných šatů a předstírat
že jsem nezapomněla polovinu věcí které jsem s sebou chtěla přivézt
snad se nebudu třást zimou
v září bez bundy
v tu chvíli kdy se zapomíná proč
a stejně už není jak
zahalit bolest do úsměvu
svlečené nitro se chvělo studem
ale ani jedna z nás neuhnula
a jak ta tíha odcházela
něco z její hloubky
dotklo se mě na místě
o kterém jsem ani nevěděla
že pláče prázdnotou
kdybych to měla vyslovit nahlas
bylo by to někde na pomezí kýče a klišé
jenže v ten moment
v sakrálním prostoru té malé pohostinné kuchyňky v plzeňských Skvrňanech
byly mi konečně jedno všechny masky
a všechny strachy
z vlastní malosti a trapnosti
se v tu chvíli rozpustily
důvěra v jejích laskavých očích
připomněla mi
ten raději dávno zapomenutý rozdíl
mezi chápat, vědět, rozumět
a věřit
s mateřskou péčí
zabalila mi do vlaku svačinu
a spolu s ní naději do podzimních dní
víru v lidské dobro
které se nepřestává dál šířit
jako tiché teplo z dlaně do dlaně
a nepřehluší ho
hlasitý výsměch farizejů
ani nezastavitelné vrzání kolovrátků zla
aniž bych tušila pro co si jedu
hřeje mě teď v hrudi
ta propůjčená víra
přes kterou si nesměle dovoluji nakukovat na svět
s vděčností nosím to setkání v sobě
jako talisman
jako hostii
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Propůjčená : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Pololehce osudová
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
GiovanniB [18], stekatko [18], Miloš Konáš [16], Jiří Turner [12]» řekli o sobě
veronika řekla o Delivery :teress..osobnost..vis, ze laska je ten smysl..vis, co si mas myslet a vis toho hodne..ses silna..vidim te s cigaretou, hustejma vlasama..andel..stojis sama za sebou..toho si cenim..!!