Propůjčená

Navzdory snaze statečně bojovat
ponořila jsem se do beznaděje

slovopády
valily se ven rychleji
než jsem je stihla prosít
uzavřít do přehrad
než jsem se zvládla
obléct do správných šatů a předstírat
že jsem nezapomněla všechny ty věci
které jsem s sebou chtěla přivézt
snad se nebudu třást zimou
v září bez bundy
v tu chvíli kdy se zapomíná proč
a stejně už není jak
zahalit bolest do mlčení

svlečené nitro
chvělo se studem
ani jedna z nás neuhnula
tíha odcházela
a její hloubka
dotkla se místa
o kterém jsem ani nevěděla
že pláče prázdnotou

kdybych to měla vyslovit nahlas
bylo by to na pomezí kýče a klišé
jenže v tu chvíli
v sakrálním prostoru
malé pohostinné kuchyňky v plzeňských Skvrňanech
důvěra v jejích laskavých očích
rozpustila všechny masky i strachy
z vlastní malosti a trapnosti

s mateřskou péčí
zabalila mi do vlaku svačinu
a spolu s ní naději do podzimních dní
ten dávno zapomenutý rozdíl
mezi rozumět a věřit

nepřehluší ji
hlasitý výsměch farizejů
ani nezastavitelné vrzání zlomyslných kolovrátků
když se šíří jako tiché teplo
z dlaně do dlaně

aniž bych tušila pro co si jedu
hřeje mě teď v hrudi

propůjčená

nesměle přes ni
nakukuji na svět

nosím si ji v sobě
jako talisman

jako hostii