Vážím

Važ.
Říkají.
Uvažuj,
rozvažuj a važ si...

Vážím denně kávu na esspresso.
18 gramů
26 vteřin.
Dokonalé.

To prý ne.
Važ si sebe.

Na váze?
Těch pár kil nad míru snad nedělá rozdíl ne?
Ne.
Tělesná zátěž v tom roli nehraje.

Tak že by ta duševní?
Mám vážit svou hlavu, mysl?
To není tak zlé.
Dobré myšlenky váhu mají.

Mám vážit svou duši?
To už by asi problém byl.
Jak moc je těžká všemi hříchy co spáchala?
A jak těžké ty hříchy jsou?
A jsou to hříchy?

Teď ale zpět.

Važ si sebe?
Měj svou cenu?
Jakou?
Nemám váhu -
nebude to "60 korun prosím"
jak za presso s sebou.

Jakou váhu použít?
Abych se nepřecenila.
Nezůstala stát zaprášená na poličce
jak lahev drahého alkoholu.
Ten si nikdy nikdo nedá.
A stejně zjistí,
že pod tím prachem
za to nestojí.

Za kolik se tedy dát?
Za tři slova?
Mám tě rád?

A já tebe...
A stejně na té těžké duši něco zebe.
Že by to bylo z tebe?

Možná že tentokrát
bych mohla zkusit drahoty -
i když jsi to ty.

Jenže ty spustíš jako vždy
A děláš oči.
"Vždyť vždy jsem tě měl za tuhle cenu.
Co způsobilo tu změnu?
Ty už mě nemáš ráda?
Už nejsem tvůj oblíbený zákazník?

Tak dík."

A já nechci ještě těžké srdce -
že nechala jsem tě jít.

A tak volám:
"Ne počkej!
Ale jen že jsi to ty.
A naposledy jasný?"

Jasný?

Příště už za plnou cenu.
Mou cenu.

A kolik to je?
Já nevím.