 04.10.2025 1 11(1) 0 |
vzhůru klidně
povím lidem
že ze mě by nikdy nebyla
dobrá švadlena
ve tmě jakoby jehla
cestovala mojí krví
a kdykoli zatnu sekeru do nevědomí
jediný vpich
mě znovu vzbudí
-
a když už bolest cítí takovou vášeň
cestovat mnou a splývat
vytřeštím pro ní oči
a v tekutém vesmíru hýbu nohami
studená vlna potu jako tsunami
takový blázinec se může schovat
pod peřinami
takový ledabylý noční kuchař pochopí jaké je
míchat s octem potu
city
-
zaskřípu zuby aniž bych se odhodlaná
zatnula cítit něčí zarputilost
nejeden panáček mi nabídl most
pilíře vnímají šum nohou ve vlnách
pěna vody milá jen ve peřejích
když je mi zrovna dobře
i ta prudká vlna
ti nudle utře
-
pohlť se přikrývkou
než ti tma začne okusovat prsty
ještě si vzpomínáš na ten pach v nose
když pláče osamělá dětská duše
a na vzlyky dětí matek které by přišly, ale nemohly
všechny ty pocity znáš a po létech se opakují
a při každém pohnutí cítíš plný nos a city potopené v břiše
-
je mi to tak líto
že víc ve snech
než ve všedních dnech
budu vždycky bohatší
a nikdy neuznám svou chybu
spánek je umění které už dávno neumím
sny jako okénko do světa
kde jednou budeme žít
vybereme si nit a barvu života
červená čajovna v podzemí mě láká i když ji už dávno zbourali
veliké kamení chci odnést i když nerost dávno neumí
říct to podstatné o mé duši
-
otevřené okno
a svěží vzduch je špička
moučníku který si pomyslně vychutnáš
schovaná pod polštářem
i když tma nemá oči
tělo má širší než většina lidských obydlí
spánek tichý je jen kouzlo blouznění
spolu s tmou ta nejtemnější myšlenka
mladá je
a ujídá omítku ze stěn
houpu se v křeči jak mazurka
nejeden tanec za ruce mě drží
spát jako oceán na vlnách a nitka tenká
jedna věc nemožná
o tomhle na bílém dni snít
noc tak třeskutá
ve svém blouznění tváří se že mě nezná aby byla nevinná
-
setmí se
a ve zdech zvuky s posláním hřmít
bát se je setina existence člověka
jsou věci které mne znají víc
do syta
na poledni
do bíla
do sypka na duši se posadí havran
vyčistit a vyvětrat
lože prokleješ snadněji než pomiluješ
-
holka škube tělem tak
že prostěradlo každou nocí
nabyde nové vrásky
tam mnohdy nepomůžou lásky
ani perlit se v nadčasových hrách
snad jen časem svépomocí
rozlomíš jádro velmi těsně vedle vran
a těsně po té až víčka klesnou
v pokoji odejdeš a bez zábran
něco jemného pohladí práh
budeš plout v míru
střípků všech světových stran
povím lidem
že ze mě by nikdy nebyla
dobrá švadlena
ve tmě jakoby jehla
cestovala mojí krví
a kdykoli zatnu sekeru do nevědomí
jediný vpich
mě znovu vzbudí
-
a když už bolest cítí takovou vášeň
cestovat mnou a splývat
vytřeštím pro ní oči
a v tekutém vesmíru hýbu nohami
studená vlna potu jako tsunami
takový blázinec se může schovat
pod peřinami
takový ledabylý noční kuchař pochopí jaké je
míchat s octem potu
city
-
zaskřípu zuby aniž bych se odhodlaná
zatnula cítit něčí zarputilost
nejeden panáček mi nabídl most
pilíře vnímají šum nohou ve vlnách
pěna vody milá jen ve peřejích
když je mi zrovna dobře
i ta prudká vlna
ti nudle utře
-
pohlť se přikrývkou
než ti tma začne okusovat prsty
ještě si vzpomínáš na ten pach v nose
když pláče osamělá dětská duše
a na vzlyky dětí matek které by přišly, ale nemohly
všechny ty pocity znáš a po létech se opakují
a při každém pohnutí cítíš plný nos a city potopené v břiše
-
je mi to tak líto
že víc ve snech
než ve všedních dnech
budu vždycky bohatší
a nikdy neuznám svou chybu
spánek je umění které už dávno neumím
sny jako okénko do světa
kde jednou budeme žít
vybereme si nit a barvu života
červená čajovna v podzemí mě láká i když ji už dávno zbourali
veliké kamení chci odnést i když nerost dávno neumí
říct to podstatné o mé duši
-
otevřené okno
a svěží vzduch je špička
moučníku který si pomyslně vychutnáš
schovaná pod polštářem
i když tma nemá oči
tělo má širší než většina lidských obydlí
spánek tichý je jen kouzlo blouznění
spolu s tmou ta nejtemnější myšlenka
mladá je
a ujídá omítku ze stěn
houpu se v křeči jak mazurka
nejeden tanec za ruce mě drží
spát jako oceán na vlnách a nitka tenká
jedna věc nemožná
o tomhle na bílém dni snít
noc tak třeskutá
ve svém blouznění tváří se že mě nezná aby byla nevinná
-
setmí se
a ve zdech zvuky s posláním hřmít
bát se je setina existence člověka
jsou věci které mne znají víc
do syta
na poledni
do bíla
do sypka na duši se posadí havran
vyčistit a vyvětrat
lože prokleješ snadněji než pomiluješ
-
holka škube tělem tak
že prostěradlo každou nocí
nabyde nové vrásky
tam mnohdy nepomůžou lásky
ani perlit se v nadčasových hrách
snad jen časem svépomocí
rozlomíš jádro velmi těsně vedle vran
a těsně po té až víčka klesnou
v pokoji odejdeš a bez zábran
něco jemného pohladí práh
budeš plout v míru
střípků všech světových stran
05.10.2025 - 01:13Vnímat tě vyžaduje odstup. Pár metrů před tebou lidé do čehosi vráží a vystupují z toho když se patřičně vzdálí. Aura je proti tomu jen tenkou pláštěnkou. Je to jako bys vnímala vzduch v atomech. Zvláštní chrám ta tvá duše. Vesmír s tebou randí a ty mu vracíš polibky bez nutnosti chápat.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vtisknutá do nespaní : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Věc podobná žalu
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Zbynek [18], a n d r é [17], John Stix [14], Jeskyňka [12], Petr Widenka [12], Nescio [11], Zřeknuls [5]» řekli o sobě
Máta řekla o Amelie M. :Fascinuje mě její humor a nadhled, do kterého dokáže zabalit životní moudrost a když je potřeba, okořenit ho i špetkou hořkosti. Umí mě rozesmát i rozplakat a to se povede málokomu. Krom toho je nesmírně milá čtenářka a velká podpora. Díky!
