Dech

Vyčistím si zuby kartáčkem, co páchne hůř než ranní dech a v zrcadle koupelny se odráží hluboká únava pod očima, kterou nelze rozetřít ani umýt levným mýdlem vedle umyvadla, a tak raději vyplivnu pastu jako ejakulát čistotného buzíka a jdu si obléct svoje nejčistší špinavé tričko, zmačkané kalhoty a do batohu narvu knihu Faktotum od Bukowského a při pohledu na obal mi dochází, že Henry Chinasky zavraždil Bukowského touhu po štěstí a nechal za sebou pouze vířivý chaos opulentního zmaru a piva a sexu a smutku a nesmrtelných knih, jelikož autor nedokázal opustit tragickou legendu vlastního jména. Jedu do práce! Jedu do práce jako tolik zkroušených, co si touží vydělat trochu peněz a utéct do dalekých krajin, a jako tolik zkroušených se hořce usměju, jelikož tohle je náš úděl a my při tom pomyšlení trpíme, ačkoliv je práce snadná a někdy i zábavná, neboť pláčeme pro ztracené hodiny, nikoliv zmožené paže. Jedinou velkou pravdou zůstává, že není dost, není dost času, není dost peněz, není dost drog, není dost života uvnitř dunící lebky, a žádná jiná pravda mě dnes v pasti světa nezajímá. Nasednu do auta, zapnu hudbu a hudba křičí, ryčí, zní a huláká, a když poslouchám krásnou hudbu je to jako by veškeré myšlenky vytekli skulinami lebky na podlahu káry, aby na jejich místě duněli velké city, o niž nevím zhola nic, a za oknem se míhají dopravní značky netknutě hledící do tváří lidstva. Prodávám v obchodě s ezoterikou, kam občas zavítají šílenci vyprávějící o portálech nad midgárdem, které změní chemické sloučení země, a jeden z těhle šílenců táhne v pravici obří pytel dvacek, jimiž zaplatí nákup za osm set korun a nechá solidní spropitné. Ve chvílích klidu si čtu a čekám na konec směny, abych mohl vyrazit ven, tam ven kde vedle cesty titánský stojí stromy, co okolo sebe roztahují dřevěné prsty na větvích, aby v poloze ukřižovaného Krista cítili mocný závan větru. Ach, vyrážím vstříc přátelům a oslavě narozenin drahocenné Markéty, která nasává nervovými zakončeními sotva citelné vibrace světa duše všech živých a s jasným smíchem hladí raněné, chladí popálené a obvazuje probodené. Jásavě ji obejmu a zvednu do vzduchu s rytím blázna a nedopatřením praštím do hlavy o rám altánu, ale to v kouzelnou chvíli nemá váhu a vítr to odnese jako lehké pírko páva. Tolik krásných tváří! Zrak až přechází! Není to snad Anička s baletníma nohama, co tak úchvatně tančí a v tanci má tu stejnou nádheru jako hra Paganiniho, jež zní podoben emocím ohromného eposu bez příběhu, který se stal zbytečným? Ta Anička, u níž doma jsem se sjel benzáky a vytuhl na podlaze chrápající a spokojený? Není to Alena s jejím Vojákem, kteří se s vášnivostí italských rodin dvacátého století pohádají a znovu zamilují a krásně rozhoří? Ta Alena s Vojákem, jež postrádají stud a sex je jim okultním rituálem dravého vytržení smyslů? Není to Anna zpívající kryla a poslouchající Tool, vedle níž kráčí Marek s kytarou a jemnou postavou? Ta Anna, co naslouchala mým nářkům i zběsilým projevům lásky? Tolik krásných tváří! Další se táhnou zahradou, kde sedíme pod troskami noční oblohy a dopadají na nás cáry třpytu dalekých hvězd skrze velkolepou tmu a oheň rudě maluje líčka, zatímco nepříčetně mluvíme a hrajeme písně a přemýšlíme o božské podstatě vesmíru, ale každý o ní přemýšlí jinými slovy a jinými obrazy a v jiném zvuku. Podívám se nahoru k černým nebesům a připadám si jako hvězda, co čeká až okolní nebe potemní, aby mohla zazářit v lesklých paprscích. Umělec je bytost příliš žijící a tvořící, aby mu hladový šakali uvnitř duše nerozkousali tepny srdce, ale dnes je život dokonalý a já toužím si ho celý nechat pro sebe a papíru upřít právo na rozkošné city. Přesto píšu s radostí v prstech. Pozdě v noci jdeme spát na rozsáhlou půdu a vzduchem se vznáší vůně sena, jež se v nespočetných pytlech válí vedle mé hlavy s ledabylostí líného poloobra, a dřevo vrzavě vrní pod váhou úžasných těl milujících cvoků, co mají snivé oči za víčky.