Balada o válce

Již dávno zmlkla těžká děla,
jizvy v krajině zakryl prach,
čas uklidil i mrtvá těla
a vítr odvál smrti pach.

Tam, kde se střetla krutá síla,
kde bratři proti bratrům stáli,
tam, kde krev se do země vpila,
a koně v kouři hrůzou ržáli.

Jen stromy šeptají si tiše,
že slyšely ten hrůzný křik,
když smrt snášela se z výše,
plameny pohltily vojáků šik.

V srdcích matek doutná žár,
co nikdy nelze uhasit,
ze vzpomínek zbyl jen cár,
s osudem nelze zápasit.

A přesto tráva znovu vzchází,
i pták v dálce teskně zpívá,
srdce bližních, co nám schází,
v našich myslích jsou stále živá.

Tam, kde kdysi táhly pluky
teď pasák stádo ovcí vodí,
a zem, jež krví nasáklá byla
zas úrodu svým dětem plodí.

Za vesnicí stojí lesu blíže
ten kámen, co má paměť v sobě
jména jsou vyrytá do kříže
těch co pro svobodu leží v hrobě.

Tak jako hvězdy na nebi září,
v tichu jasně planou svíce,
a každé světlo šeptá jméno
toho, kdo se nenavrátí více.

V paměti každého zůstane
kdo jednou hrůzu války znal,
ten nikdy zbraně nezvedne,
na bratra, s nímž by v míru stál.

Ať dějiny zůstanou výstrahou,
že válka přináší jen utrpení,
vybírá si daň neblahou,
radost v žal a zkázu mění.