Zabíjačka naruby

Tma se vznáší nad vesnicí,
budík řinčí v komoře,
v hlavě sen o jitrnicích,
zrána ticho na dvoře.

Sen o jelítkách jako z ráje,
ten se dneska vyplní,
mlsný jazyk v hubě maje,
žaludek si naplní.

Tlačenka a ovárek,
zabijačce nazdárek,
není lepší nabídky,
než se mazlit s jelítky.

Požehnání od babičky
dostane hned po ránu,
pak štamprli slivovičky
naleje si do chřtánu.

V kotli se voda vaří,
řezník pilně brousí nože,
prase něco zlého tuší,
konec se blíží, ach bože.

Řezník smyčku váže,
do chlíva se směle plíží,
prase se ale jen tak nedá,
vyčkává za úzkou mříží.

Jejich pohledy se střetnou,
řezník se směje, prase hrůza jímá,
trvá to vteřinu věčnou,
čuník každý jeho pohyb vnímá.

Najednou se vzduchem mihne,
lesklá čepel se blíží k hlavě,
ale prase uhnout stihne,
kolem mordýře proklouzne hravě.

Chlap se otáčí a hle, běda,
prase se proti němu znova zvedá,
jiskra pomsty září v oku,
rypákem míří do rozkroku.

Čuníkův hněv prudce sílí,
řezník prchá, strachy kvílí,
nemá slitování ten náš kanec
a z lovce se stává psanec.

Tlustý řezník nemá šanci,
utéci zdatnému kanci,
už nebudou žádná jatka,
ale zato pomsta sladká.

Řezník leží hubou v hovně,
prase je vítěz toho boje,
místo voňavých jitrniček,
chlap se zmítá v kupce hnoje.

Ráno vstával s jasnou vizí,
sen o jelitech teď rychle mizí,
teď vypadá jak pobuda,
zas bude ve vsi ostuda.