Co je to vlastně štěstí?

Co je to vlastně štěstí?
Úvaha pro ty, co mají záda v hajzlu, ale srdce furt buší.

Když se řekne štěstí, naskočí výjev jak z katalogu snů:
Výherní tiket v kapse, bavorák naleštěnej jak psí koule, jachta velká jak panelák na vodě. Vedle ní partnerka s vykérovaným obočím a smíchem jak Rolling Stones po čtyřech plastikách. Pes, co si sám sbírá vlastní hovna do sáčku s logem Prada a pak se tě zeptá - dáš si ještě Mojito?
Zkrátka – zlatá muška, co ti přistane na rameno, zatímco ti na hlavu padá zlatej BUZZER a někde za tebou fontána stříká šampaňský tak moc, že bys s ní mohl kropit zahradu.

Ale víš co?

Klasik sice nekecal, štěstí je možná muška jenom zlatá, ale komu sedla na nos, ten láduje antidepresiva jako lentilky.
Doma mu sedí modelka s tělem ze žurnálu a duší z mrazáku.
Která má chronickou migrénu, nebaví se s vlastníma dětma, ale buzeruje chůvu, že maj děcka nakřivo límeček.
Večer nezapomene připomenout, že jí vysychá kreditka - pac a pusu.
Seš jak zahradník, kterýmu princezna podržela a řekla:
„Zavaž mi střevíc, zlatíčko, a pak můžeš zalít růže.“

Opravdový štěstí?
To je nenápadná myška v šedivým kožíšku, co ti proběhne pod nohama ve chvíli, kdy zrovna nadáváš, že ti zas zdražili pivo, maso, celej svět a že ti pes sežral ponožku.
A než stihneš říct „kurva, kde jsi byla celej den?“ – myška je fuč.

A přitom právě ona.
Právě tahle myška drží tvůj život, aby se ti nerozpadl do kostek jak smutnej tetris.
Bez fanfár.
Bez zlatýho kabátku.
Jen tiše.
Jakoby bokem.
Ale pevně.

Jsou dny, kdy máš pocit, že tě bažina života drží za kotníky, táhne tě dolů a ty jen říkáš:
„Ještě ne, kurva, ještě ne...“ To je iluze ty vole.
Ve schránce složenky, v hlavě bordel jak po víkendový kalbě, v těle únava, že i tvoje záda si řekly, že už tě fakt nemaj rády.
A ty pořád ty myšky nevidíš.
Ale ony tam jsou.
Celou dobu.
Jen se neschovávaj do stories, nefotí kafe s piškotem a nelajkujou píčoviny.

Ráno otevřeš oči – a vidíš.
To už je, upřímně, pěknej dar.
Slunce se snaží protlačit skrz žaluzie, i když tvý záda hulákají:
„Nikam nejdem, zmrde!“
Ale ty vstaneš.
Do koupelny.
Ledová voda ti vmetne do ksichtu:
„Hele, vole – jseš naživu!“

V autobuse si k tobě sedne někdo, kdo se neroztahuje jak princezna z Welesu a ještě se usměje.
A najednou – koutky.
Jo, ty koutky, co si myslíš, že už dávno umřely se zvednou.
Jen tak.
Bez důvodu.
A je to tam.

V práci to jede do kopru.
Šéf mele kraviny, kolega má kocovinu a smrdí jako hajzlík v nonstopu.
Ale ty makáš za dva.
Protože zítra můžeš přijít zas. V dnešním světě? Dobrý.
A na konci měsíce ti cinkne výplata.
Není to žádná bomba, ale…
zaplatíš, co je třeba, a ještě našušníš na dvě dovči. Zima a Léto. Zaplatíš i splátku na nový auto.
To je štěstí.
Všední.
Šedivý.
Ale tvoje.
A víš co? Mě to kurva stačí.

K obědu seš sám sobě král.
Vepřo, knedlo, zelí, k tomu orosený pivko… a hlavně – žádný „omeprazol před jídlem“.
Jen poctivej říh z hloubky duše a vděčnost, že ti trávení nezdrhlo do lepší společnosti.

Pak jdeš s rodinou do lesa.
Děti tě drží za ruku jak poslední strom na planetě a tvoje dvounohá kočka se na tebe žulí.
Jedno se zeptá:
„Tati, proč maj mravenci tak velký zadky?“
Druhý ti čumí do ksichtu a zahlásí:
„Proč ti lezou z nosu chlupy?“
A ty?
Nesměješ se nahlas.
Ne proto, že to není vtipný…
Ale protože ti v krku něco sevře.
Tohle je štěstí.
Ne to vymazlený, co si lidi lepí na Instagram a pak brečí v koupelně.
Tohle je pravě to, co vypadá jako „samozřejmost" No a na to bacha kámo.

Sáhneš do kapsy – hele! Prachy!
A nekecám, sou tam vždycky.
Zmrzlina pro všechny.
Děti upatlaný jak fasáda po bouřce.
A ty?
Král vesmíru.
Šťastnej jak blecha na gauči, kde se nesmí sedět.
A říkáš si:
„Tohle bych nevyměnil ani za tři Tesly a dvě modelky, co večer oznáměj, že je bolí hlava a potřebujou ‚čas pro sebe‘.“

Doma tě vítá pes.
Vyštěká tě jak hajzla, co opustil smečku.
Ale víš co?
V jeho očích je pravda.
Neptá se. Nesoudí.
Jen tě miluje takovýho, jakej seš – i když nadáváš.

Pak si sedneš.
Do ušáku.
Pustíš muziku.
Z kuchyně se ozve:
„Mohl bys to trochu ztlumit?“
„Jistě, lásko,“ řekneš… a usměješ se.
Na stole přistanou dvě kávy.
Jedna ruka v tý tvojí.
A v hlavě ticho.
Ne to hnusný ticho, co tě děsí.
Ale ticho, kde neni žádnej Voloďa, aby ti rozstřílel barák na sračky.
Ticho, kde máš prostor na úvahy typu:
„Proč si ta moje sousedka, co vypadá jak reklama na dietní párky, do hajzlu obarvila vlasy na zrzavo a teď vypadá jak spálená mrkev?“
A víš co?
I tahle myšlenka je luxus.
Protože máš čas myslet na kraviny.
A to je dneska větší poklad než bitcoin s certifikátem od Sv. Petra.

Jasně.
Jsou dny, kdy chceš zabalit kufr, sbalit city, zmizet do prdele.
Hodit ručník do ringu a sednout si do kouta vesmíru.
Ale pamatuj – jsou i tací, co to zabalili, i když vůbec nechtěli.
A kdyby mohli, dali by ti svůj účet, barák, auto, milenky, klidně i dron… jen aby mohli držet dítě za ruku a slyšet, jak se ptá na mravenčí zadek.

Představ si, že o tohle všechno přijdeš.
A v ruce ti zůstane výherní tiket.
Gratuluju.
Jsi nejbohatší chudák na světě.

Protože štěstí nejsou zlatý mušky z reklam a ženský, ze kterých sou ti těsný kalhoty.
Jsou to myšky.
Malý, šedivý, co se mihnou zrovna ve chvíli, kdy máš chuť všechno poslat do řiti.
A když se naučíš je vidět, už nikdy nebudeš tvrdit, že život je jen hromada sraček.

Tak až tě příště zase budou bolet záda, nenažraný složenky ti polezou krkem, šéf ti zprzní den, nebo tě pobaví ta zrzavá sůva od vedle…
Zastav se.
Pohlaď psa.
Dívej se na děti, jak spí v bezpečí.
Otevři knížku.
Pohlaď ty ruce, co ti přinesli kafe.
Usměj se svojí holce do očí a vraž jí pořádnýho hubana.

A klidně se zeptej toho mravence:
„Ty hele… co máš s tou prdelí, kámo?“

A možná si najednou řekneš…
„Kurva. Já mám vlastně všechno.“