Láska není skládačka nábytku z IKEA

Láska není skládačka nábytku z IKEA
Fejeton o tom, jak se to nedá složit podle návodu. Ale jde to.

Láska není návod.
Není to oboustranný leták se šťastnými páry, co drží šroubovák a tváří se, že to „složit postel Hemnes“ je vrchol jejich erotického napětí.
Láska je krabice.
Bez varování. Bez čísla zásilky.
A když ji otevřeš, nečeká tě manuál, ale exploze emocí, pach jejího parfému z minulé zimy, tvoje a její bolesti Její úsměv ve dvě ráno a tvoje mlčení v neděli dopoledne, protože je ti blbě po tahu.

Začneš to všechno polívat… ne olejem, ale laskavostí.
A najednou, po všech těch přešlapech, po všech těch „tohle už nikdy“, si řekneš:
To je ona.

A pak přijde skřípání. Taky co jiného?
Žádné označené díly. Žádné náhradní matky, pardon, matice.
Jen srdce, co se naučilo držet, i když druhé právě zavírá šuplík s výčitkami a strká sí šroubovák do kapsy.

Skládáš.
Bez pravítka. Bez záruky. Bez helpline.
Ale vznikne z toho něco krásného.
Křehkého.
Co vrzá přesně tam, kde jste si jednou slíbili, že to udržíte.
A i když to nefunguje dokonale, žije to.
A to je důležité.
Protože život není showroom. Život je skladiště emocí se špatným osvětlením.

Byli jsme spolu dlouho. Opravdu.
Někdy to bylo jako jízda v ponorce a nevíš jestli se vynoříš. A pak ti večer řekne všechno. Bolí nebolí. Takovou holku sežrat.
Ale krásná jízda.
Plná smíchu, chaosu, objetí… i těch tichých večerů, kdy ti její dlaň jen leží na zádech a ty víš, že jsi doma.

Jednou jsem přišel z práce.
Na chodbě ticho. V kuchyni prázdno.
A u dveří – kufry.
Ne z dovolené. Moje láska měla v ruce jízdenku pro Chárona.
Na stole vzkaz.
A v hlavě ticho. Až pak:
„Lásko… to si děláš prdel?“
Můj oblíbený hrnek – prázdný.
A ve mně ne zklamání. Ale nedopitý večer.
Zvláštní druh prázdna, co nebolí hned. Jen se usadí.

Protože některé ochody nezvoní dveřmi.
Jenom se zavřou..Bolest? Neznám odpověď.

A víš co?
Láska není samozřejmost.
Je to zázrak s mizerným rozvrhem. Přijde, kdy chce. A odejde, když to nejmíň čekáš.
Ale když ti jednou žena rozesměje duši, už nikdy nechceš nic jiného.
Už ne.

Dneska?
Dnes mám doma náruč.
Ne úplně novou. Trochu rozvrzanou.
Někdy bez polštáře. Jindy s dekou, co voní jako „tenkrát“.
Ale pořád čeká.
Ne proto, že bych byl sám. Ale protože věřím, že ještě jednou… někdo přijde.

A nebude se ptát: „Jsi připraven?“
Jen se zouvá, svléká kabát…
A řekne:
„Máš chuť na štrúdl, nebo na mě?“

A já se usměju.
Poprvé od doby, co si moje láska kdysi odnesla poslední šroubek z krabice s nápisem IKEA.
A já teprve tehdy pochopím, že to co jsem ztratil, je stále tady. Láska a díky lásko.
Jenom jsem čekal…
Abych to mohl znovu složit bez návodu.