Nabito na 101%

Nabito na 101 %

Pátek ráno.
Budík? Vždycky si říkám, proč jsem si tam nastavil takovou krávovinu. Můj budík prdí – ale fakt hodně nahlas. Sakra! Zrovna se mi zdálo o zmrzlinářce. Chodím tam často. Vždycky, když se předkloní a nabírá zmrzlinu, otevře se přede mnou výhled jako na záliv Amalfi – příliš krásný na to, abys od něj odvrátil oči. Dávám si pokaždý dva kopečky a když si je přimáčknu na hubu, tak ani nechtějte vědět, na co myslím.
No nic, dneska tam musím zajít.

Kouknu na hodiny. Cóžé?!!! Vylezu z postele.
Kdybych měl indikátor energie, tak bude svítit červeně. Dal bych tomu tak 30 %, možná míň. V hlavě zatím prázdno a čtvrtek – to nebyl dobrej den. Všechno se posralo. Žaludek brečí jak medvěd chycený v železech a kafe chutná jak teplá výčitka. Rádio drmolí o dopravních nehodách a můj vlastní výraz v zrcadle? To nechceš vidět. Ale co, už bylo hůř. Něco procedím mezi zuby a není mi rozumět.
Snídani jsem ani nedorazil, protože samozřejmě zase nestíhám.

Jedu autobusem. Mastnou tyč svírám, jako bych se bál, že mi ji někdo šlohne. Koukám na svůj ukazováček. Včera jsem se do něj – ne klepnul, ale praštil jak kráva kladívkem. Vypadám jak ET volat domů.
Jsem na dílně. Chlapi mají zase keci.
„Ty zase vypadáš! Spal jsi pod mostem, nebo co?“
Jen projdu kolem, nemám na ně dneska náladu.

Šichta je dneska nekonečná. Už jsem tady celou věčnost a je teprve půl devátý. V hlavě mám jen dvě smysluplný myšlenky – alespoň pro dnešek. Zmrzlinu a pivo. Dneska večer si dám. Jirka už mi volá měsíc, jestli pokecáme. Dneska to půjde. Pěkně se zapivním. Potřebuju vyresetovat makovici. Tenhle tejden se fakt nepoved. Po obědě Jirkovi zavolám.

Čas se vleče jak slimák s kocovinou. Aspoň že je ten pátek.
Konečně je poledne. Indikátor pořád červenej – maximálně 20 %. Dneska to se mnou jde z kopce. V pátek si dávám řízek. Sedím v závodní jídelně sám u stolu. Dneska mi to nějak nejede. Přežvykuju to jak kráva siláž.

Najednou mám zvláštní pocit. Na pravým uchu cítím šimrání, nebo teplo, ale to je jedno. A pak se to stane. Otočím hlavu a… moje srdce vynechá tři takty. Sedí tam holka a kouká mi přímo do očí. Všechno je najednou jak ve zpomaleným filmu.
Ty vole!? Zásah – a přímo na solar.
No a když se na mě usměje? Můj systém zkolabuje a zaskočí mi řízek v krku. Zakuckám se, jako bych spolknul drátěnku.
No a je to v prdeli. Vypadám jak blbec.
Najednou rána do zad a kus řízku vylítne na stůl.

„Aby ses nám tu neudusil. Byla by tě škoda.“
Její hlas mi zabalil srdce do hedvábného šátku.
Zvednu hlavu a přísahám, že kdybych měl v puse ještě sousto, začnu se dusit znova.
Anděl.
S úsměvem mi podává papírovej kapesník se slovy:
„Dobrý? Nebo mám volat záchranku?“
Nevím, jak je to možný, ale moje baterky najednou vystřelily do zelených světel. Asi tak na 70 %.

Snažím se taky usmát.
„Jo, díky, už dobrý.“
Ale to pěkně kecám, protože když se na ni dívám, tak bych tu záchranku potřeboval. Tep 200, tlak na mozkovou příhodu a tělo jak z gumy. Utírám si pusu a přitom se na ni snažím mluvit jako idiot. Samozřejmě, že mi není rozumět.

Nadzdvihne obočí.
„Říkal jsi něco?“
Zahodím kapesník na talíř s řízkem a začnu mluvit – no vlastně koktat.
„Díky…“
A jediný, co jsem ze sebe dostal, bylo:
„Rudej jsem asi až na prdeli.“

Podívám se jí přímo do těch jejích krásných koukadel.
„No… já, já… sakra – máš ně něco v plánu na ve večer?“
V duchu si říkám: Ty vole, zastřelte mě, protože tohle je provar jak sviňa.
Ona se jen usměje a nic neříká.

To je konec. Teď mě pošle… no, vždyť víte.
Její ústa se pootevřou.
„Proč se ptáš?“

„No… já jdu s kamarádem na pi-pi-pivko, tak…“
Nenechá mě to ani doříct.
„Tak jo, půjdu ráda, ale mám jednu podmínku.“

A sakra. No a je to tady. Proč ty holky vždycky musí mít něco extra?
Hodím na ni tázavej kukuč.

„Půjdu ráda, ale kamaráda dneska nech doma.“

Tak to jsem nečekal. Spadne mi brada, až břinkne o podlahu.

„No tak dobře, to není problém.“
Myslím na Jirku.
Sorry, kámo, ale tohle nemůžu provařit. Dneska ne.

Najednou mám tolik energie, že asi svítím jak Las Vegas.
Indikátor vypálil rekord.
Nabito na 101 %.