Jitřenka

Bim. Bam. Hodiny odbily půlnoc, zvonem staré věže. Měsíční svit neměl sebemenší šanci
proniknout skrze zcela černé, ne jen tmavé, husté mraky, které se valily oblohou jako
rozzuřené proudy nejdivočejších řek, jaké si jen dovedete představit. Země tiše duněla pod
tíhou nebe, které se trhalo v švech. Nepršelo, ale vzduch byl těžký, jako by každou chvíli
měli padat kousky tmy. Okamžik, jako by trval celé věky. Opakující se hlas zvonu, znějící v
pohlcujícím rytmu, probouzel pocit věčnosti. Silný vítr sekal větve stromů, jako by stromy
trestal za jejich hříchy.

Tam kde se zdálo, že není živé duše, co má klid, se cosi pohnulo, něco vysoko na věží,
střechami nad tím vším.. A až právě v tento moment se začala pohádka psát.

S opatrnou zvědavostí skrze husté mraky prosvitnul záblesk drobného světélka.
Krásného a čistého, jenž připomněl naději, která se skrývá kolikrát až za oponou.
Malá Jitřenka se probudila. Její svět nebyl z půdy ani z hvězd, pouze z okamžiku.
Nepromluvila, jelikož neměla žádné ústa ani rty, jen vibrace tikání současnosti. Skoro jako pojem zrozený ze samého faktu, že ani noc není věčná. Neviděla, ale přesto věděla.
Byla poslední mezerou mezi tmou, která se rozhodla dosáhnout až daleko tam, kam se jí jen povede roztáhnout, a věčným zahalením, ale právě v té jedné mezeře se zrodilo pnutí.
Ne mezi dobrem a zlem, mezi trváním a průnikem.
Tma si přála zůstat, rozprostřít se beze zbytku a uzavřít celé světy do věčného zahalení.
Byla hluboká a hrdá, světlo Jitřenky se ale nikoho neptalo, jen bylo a to stačilo k tomu, aby temnota zaváhala.
Tma s pýchou na svou stálost, roztáhla plášť ze šera, jako by chtěla jitřenku znovu pohltit.
Stále se neúnavně rozprostírala, ale světlo malé Jitřenky, se nesnažilo vzdorovat.
Nepokoušelo se vyhnat tmu. Zůstalo, jak bylo, jemné, jasné, přirozené. Bylo přesně tím, čím může být.

Pro tmu, která se dosud nikdy nesetkala s ničím, co by jí mohlo odolat, byla nevinnost
Jitřenky něčím nepředstavitelným. Žádný boj, žádný odpor. Jen radost z bytí.

Jitřenka v tom okamžiku začala tiše tančit po celé tmě ne jako víla, ne jako plamen, ale jako
čistý okamžik lehkosti. Její pohyby byly nepatrné, přesto otvíraly malinké škvíry. A v těch škvírkách se začala objevovat další světélka. Hvězdičky. Jen se zjevily a byli.

Tma zpomalila. Ne že by prohrála, ale pochopila, že její síla nebyla v tom, že ovládne vše,
ale že dává prostor pro to, co přichází. A právě ten prostor, to tiché zadržení dechu mezi dvěma tiknutími, byl darem, který mohla nabídnout.

Malá Jitřenka se naposledy zastavila. Už nebylo potřeba tančit. A tma? Ta, která dříve
vládla bez hranic, se nesklonila v pokoře, ale ve spolubytí. Přiznala, že i když je nekonečná, není všechno.
Svět nepotřebuje, aby světlo zvítězilo. Ani aby se tma vzdala. Potřebuje jen tu chvíli mezitím,
kde se jedno dotkne druhého, aniž by je pohltilo. Právě tam vzniká den. Nové ráno :)

Dobrou noc a krásné sny *)