Vzpomínáš? Jsme to stále my dva.

Vzpomínáš? Jsme to stále my dva.

ČTVRTEK VEČER – HOSPODA NA ROHU

U stolu sedí čtyři chlapi. Sklenice orosenýho piva, propálený ubrus, vůně guláše a trochu puchlavý smích. Někdo si zapaluje cigáro a vzduch je těžkej. Všichni už něco v sobě mají. Řeči tečou jak pivo.

„Hele, včera jsem přišel domů. Snažím se bejt milej, víš co, objal jsem ji zezadu v kuchyni… a ona mi říká – ‘Neruš, dělám večeři.’ Ne polibek, ne úsměv. Jen chlad. Jako kdybych byl zbytečnej…“

„Ty vole, znáš to… já když něco řeknu, tak slyším – ‘Ty mi nerozumíš!’ A když mlčím, tak zase – ‘S tebou se nedá mluvit!’ Už fakt nevím, co je správně.“

„Včera jsem si lehl k ní. Chtěl jsem se jen přitulit. Nic víc. A ona se odtáhla. Řekla, že je unavená. Jenže… já jsem taky unavenej. Jen… chci bejt s ní, chápeš? Jen chci cítit, že mě pořád miluje.“

„Mně už ani nevadí, že není sex. Nejhorší je to ticho. Sedíme vedle sebe, ale každej úplně jinde. Když si vzpomenu, jak jsme se kdysi smáli, blbli, plánovali… Teď? Jen nákup, faktury, dětská horečka a únava.“

Zase ticho. Jen hlt piva. Někdo si utře oči, že prý mu zaskočilo.

ČTVRTEK VEČER – KOSMETICKÝ SALON

Vůně levandule, kafíčko v barevných hrnečcích a čtyři ženy kolem stolku. Krásné, ale unavené. Každá si nese v sobě něco těžkého. Párkrát se zasmějí, ale smích je trochu křehký.

„Včera večer jsem se na něj podívala a uvědomila si… já toho chlápka pořád miluju. Ale on si mě už asi vůbec nevšimne. Neřekne mi, že mi to sluší. Nezeptá se, jak jsem se měla. Jen… sedne si a mlčí.“ Kouká na fotbal a fandí.

„Já si připadám jako služka. Vařím, peru, děti, práce… a večer doufám, že mě obejme. Ne že po mně sáhne, protože ‘má chuť’. Ale že mě obejme. Jen tak. Jako dřív. Víš, že mi řekl, že prej dramatizuju? Že jsem ‘nějaká citlivá’ poslední dobou?“

„Mně připadá, že jsem pro něj jen kulisa. Před dětma se usměje, ale jakmile jsme sami, jen ticho a mobil. A já pak sedím v koupelně na zemi a brečím. A ráno se usměju a jedu znova.“

„Víš, co mě bolí nejvíc? Že bych si přála, aby mě jen jednou políbil do vlasů a řekl: Jsem rád, že tě mám. To by mi stačilo. Ale ten dotek nepřichází.“

Ticho. Jedna z nich se zvedne, dojde si pro kapesník. Druhá nalije víno.

PÁTEK – KONEC SMĚNY – ŠATNA VE FABRICE

Chlapi se převlíkají. Vzduch voní po železe a potu. Je slyšet smích, někdo bouchnul skříňkou. A pak jeden z nich tiše:

„Hele… já dneska nejdu na pivo.“

„Co blbneš? Pátek, ne? To je náš večer!“

„Já vím. Ale víš co… včera jsem si vzpomněl, jak mi poprvé řekla, že mě miluje. Jak se smála. Jak mi věřila. A já to někde ztratil. Zapomněl jsem jí říkat, že mi chybí. Že ji potřebuju. A že mě bolí, když mě nechce obejmout. Možná si za to můžu sám. Ale dneska… dneska chci jít domů. Chci koupit víno. Udělat jí večeři. Jen sedět a koukat na ni. Možná si vzpomeneme jaké to bylo, když jsme se zamilovali. Třeba to bude blbý, trapný… ale třeba ne. Třeba ještě není pozdě. Třeba mě pořád miluje.“

Ostatní ztichnou. Najednou se nikomu nechce smát.



PÁTEK – KONEC SMĚNY – KOSMETICKÝ SALON

Ženy si uklízejí nástroje, utírají pulty. Poslední klientka zamávala a odešla. Ticho je měkké, skoro vřelé.

„Víte co holky… já zítra nejdu na to víno.“

„Co se děje?“ Vždyť jsme udělali rezervaci. Tebe už to s náma nebaví?

„Nic… jen jsem si dneska ráno našla ty červený šaty. Ty, co říkal, že v nich vypadám jako bohyně. A já je zítra oblíknu. A řeknu mu, že chci jít do kina. A až přijdeme domů, tak mu řeknu, že ho miluju. A jestli bude chtít… tak ho políbím a štípnu ho do zadku. Dlouze. Jako když jsme spolu začínali. Já už nechci brečet na podlaze koupelny. Chci milovat. A věřím, že on to pořád cítí. Jen jsme to oba zapomněli.“

Tři ženy kolem ztichnou. Jedna z nich má oči plné slz a šeptne:

„Možná bych měla udělat to samý.

Dva světy.

Čtyři ženy. Čtyři muži.

Žádný zázrak. Jen rozhodnutí.

Znovu zapálit to, co nikdy doopravdy nezhaslo.

Lásku.

Tichou. Bláznivou. Bolavou. Ale živou.

A láska? Ta se vždycky vrátí.

Když o ni někdo začne znovu stát. Nemusíte jí hledat. Nikdy neodešla.
Její náruč je stále otevřená.