Od oltáře do žaláře

Začínal druhý rok druhého tisíciletí. Vládní rada Olič studoval několik neuzavřených případů bytových krádeží. Známá esa vyslýchali marně, snad až na jednu starší záležitost z Malé Strany. Pachatel byl překvapený, že pro něj přišli po tak dlouhé době a sám se rovnou přiznal. Škoda nebyla velká, tak se to odbylo jen tříměsíčním vězením.

Jenže krádeže z poslední doby neměly žádné společné znaky. Jednou to bylo prádlo, jindy šperky, dámské i pánské oblečení, dětský kočárek, nebo jen nádobí. Napohled dobromyslná tvář policejního úředníka nepřipomínala, ačkoliv Václav Olič byl znám jako celkem nerudný člověk. K policii nastoupil hned po studiu na právech, kdy mu ještě nebylo třicet. Teď mu do výslužby zbývalo jen sedm roků.

Znovu probíral hlášení, srovnával data i pátrací postupy a najednou mu svitlo. „Jenerálka, Ořechovka, Hanspaulka, Bubeneč - to jsou přece samé vilové čtvrti, kde nebydlí žádná chudina. Nařídil obejít všechny zastavárny a hledat podle popisů nějaký konkrétní šperk.

Nejdřív byl na Žižkově objeven nevyzvednutý zlatý pánský prsten
s monogramem HL, odcizený v Bubenči. Ale dalo se předpokládat, že zloděj na Žižkově bydlí. Mělo to háček; zastavárník sice neměl adresu, ale údajně šlo o ženu, která řekla, ať prsten klidně prodá. Za pakatel, který obdržela, se mu to vyplatilo. Policisté také obcházeli vetešnictví a to byla trefa. U žida Lebensteina se našla pěkná večerní róba, ukradená na zámečku Jenerálka. A co víc, vetešník tu mladou ženu znal od vidění, protože ji občas vídal hned za viaduktem v Husově ulici. To se ví, že rád byl s policií zadobře, tak ji popsal velmi důkladně.

A už to jelo! Inspektoři Vojáček a Řehák vytipovali z pobytových přihlášek Růženu Sedliskou. Žižkovská domovnice vyhrkla: „Jémine, ta se přece dneska vdává!“ V kostele sv. Anny bylo právě po obřadu.

Ženich tiše sklopil hlavu a nevěsta plačky škytala:
„A - a - aspoň tu hostinu, kdybyste nám dopřáli, my - my vás na ni zveme ...“ Nu což - pánové se na sebe podívali, jakože to pan rada vědět nemusí a pozvání přijali. Nevěsta spustila hned u stolu, že to Venoušek všecko jen z lásky. Chtěli se brát, ale byli tak chudí! „Říkal mi: - Nic se neboj, výbavu ti dám dohromady a nějaké peníze si taky opatříme.“ Jeho Růža se sice strachovala, ale Venoušek si vedl svou: „Nejsem blbej, abych krad na Žižkově! A taky bych nikdy nevokrad chudýho!“ Jak se při dalším výslechu ukázalo, Sedliskou špatné svědomí opustilo poměrně brzy. Co se nehodilo, to jednoduše zpeněžila. O trestech té dvojice se dnes už nic neví, ale svatební noc rozhodně museli na delší čas odložit.