Popravčí břímě

V tmavém hábitu k tvrzi se ubírá,
Blyštivá za jeho zády jiskří čepel,
V lucerně plamínek již mu skomírá,
Do noci nezbývá byť špetky tepel.

Klaní se před ním dveře, okna,
Se vzdychy když prochází kolem,
Smrti plná zdají se být jeho sukna,
Pohled do očí jeho hryže bolem.

Den popravčího hořký je vskutku,
Mysl otupělou víc než sekyru má,
V ní nezbyla mu již kapka smutku,
Ve snech pouze o prázdnotě se zdá.

Do bran tvrze vstupuje když,
Nádvoří chladem hnedle oněmní,
Ticho je, pouze dech jeho slyš,
Mysl odsouzeného rázem se zatemní.

Odraz kata zraku v jeho železech,
Po páteři nažene mu větru mráz,
Oheň řezavý cítí ve svých řetězech,
Jasnou má v nich slunce zář.

I vztyčí k luně popravčí sekyru,
Pohled svému odevzdá knížeti,
Život muže spadá v urozenou víru,
Čekání nechce svědomí přispěti.

Pěst pozvednutá pána se vztyčí,
Kat v pažích začne svaly pnout,
Čepel ve větru švihem syčí,
Ke konci blíží se již rudý soud.

Mocný úder otřese celým dvořím,
Dechem vlastním dav se dáví,
Beze slova z tvrze kat odchází obořím,
Zbytek noci v domově stráví.

U hřbitova muž dveře věrné má,
Za nimi jedině sundavá svou kápi,
Teprve tam zjeví se tvář jeho zrosená,
Jež v útrapách a temnotě se ztápí.

Jizev na duši s každým švihem přibývá,
V očích jeho sotva je vidět bělmo,
Černota zrak mu pomalu dobývá,
Před sebou vidí pouze smrt a želmo.