růžové brýle

...


všichni muži které jsem poznala...
chtěli jedno -
nikdy však nechtěli vrátit vstupný
nejsem kráska, ale nejsem nudná
mám tělo jak věšák na šaty
nějaký čas brázdila má kostra mola
ideál krásy vám vezme radost
život nic nedaruje a vysoký podpatky
nebezpečí zvrtnutí ...
vlnitý černý vlasy nebudou vždy černý
jak eben, jak křídlo mého klavíru
možná zůstane sytá barva modrejch očí?

nikdy jsem se nenaučila hrát jejich hru
nešla po červeným zvráceným koberci
po stopách vší té krve vsáklé v hlíně
jsem jen kolečko velké mašinérie
solidní nadhoz a pak čekáš na další příležitost
než čas proteče sítem
každý den víc a víc stárnem

nejsme schopni si přiznat realitu
topíme se jak hovno v hajzlu
všichni čekají vzletnou poezii
plnou kvítí a sluníčka...
přitom se brodíme břečkou
věříme v Boha co dávno odešl jinam
možná nikdy nebyl jak káže církev
náboženstvím a vším tím kolem
jedno dogma...Bůh není online
a války, všechna ta zvěrstva
psychopati ve vládách ?
to vše jsme přijali, mlčeli
uspali nás lednice plné žrádla
počítačové simulace
dluhy a hypotéky
nehledě na to co se děje venku
skrytí v profilech ve světě spánku

ne, nepíšu líbivé básně pro ovace
na to jsou jiní...
vím že se svět nezmění tím co napíši, ale ...
někdo o tom psát musí a není nás pořád dost
někde se to zvrátilo a není rovnováha

ano můj svět mohl být krásný...
kdybych nevystřízlivěla ze snu a nedostala ránu
že ty růžové brýle jsou klam
tisíckrát mohu psát krásné líbivé básně
ale vím že to nebude pravda
a tu stále hledám ať je jakákoliv -

každého dožene to že se obelhává
vymizela láska, empatie
o které tak vzletně píšem, ale hovno o ní víme
svět chce být klamán i v básních
proto jsem milovala prokleté básníky
viděli svět tak jak je a i tak psali

rosa a kytičky, motýlci a ptáčci
hezký básničky...

ale svět se pomalu a jistě ztrácí


...