Alternativa

„Johne, máte telefon, někdo Vám volá z recepce. Vezmete to, nebo mám vyřídit, aby nechal vzkaz?“
„Já si to vezmu. Fajn kluci, dneska už to balíme. Bylo to dobrý. Phille, pošli mi zítra ráno ten playlist, mělo to být dneska. A přepiš... nebo víš co, já to udělám sám.“ Dojde k telefonu, převezme od vysoké blondýnky sluchátko a zapálí si cigaretu. „Ano?“ Hlas mu byl povědomý. Nedokázal po tu krátkou dobu, co zněl, určit ani odkud, ani komu patří. Byla to žena. Hlas mu připomněl vysokou ženu se severskými rysy. Něco tajemného zaznělo v žádosti o setkání, něco naléhavého, snad osudového. Věnoval tomu v tom zmatku pozornost? Muzikanti si balili nástroje a míjeli jej s pozdravy, když šli na chodbu. V ten moment přeslechl možná to nejdůležitější - jméno. Ale možná vůbec žádné jméno nepadlo. „Jo, za pět minut budu dole.“ Hovor skončil. Zavěsil a sešel dolů. V hale na něj čekala ta, s níž před okamžikem hovořil.
„To jste vy?“ Zeptal se.
„Dobrý večer, skončil jste dneska s nahráváním dřív? Nezajdete na skleničku do baru?“ Neznělo to vůbec jako otázka, nebo návrh či pozvání. Bylo to konstatování.
„Co mi chcete?“ Žena se nepředstavila. Společně prošli chodbou do malého baru. Byl téměř prázdný. Barman leštil z nudy skleničky a nějací chlapíci hráli kulečník.
Objednali si Martini a sedli si k oknu. „Pamatujete si na mě?“
„Vaše tvář je mi povědomá, moment ...“ Hlavou mu jako blesk proběhla vzpomínka na Brianův pohřeb. „Vy jste ta holka z Birkenheadu. Sakra. Jste to vy.“
„Tehdy jste si dobírali Briana, že jí moc zeleniny a že bude žít déle, než vy všichni čtyři dohromady, ale já řekla, že se možná do dvou týdnů zastřelí.“
„Zastřelil se dvanáct dní na to. Věděla jste to. Ten večer jste vyjmenovala asi dvacet slavných lidí a řekla, jak a kdy zemřou. Řekla jste nám, že už nás potkáte jen jednou. Že z toho nebudeme nadšeni.“
„Ano. Pamatujete si mě dobře.“ Žena se kousla do rtu, aby její myšlenky neprozradil úsměv. „Víte, kdo jsem. Nebojíte se?“
„Mám husí kůži, ale to je tak všechno. Jen ... doufám, že se mi to jen zdá. Když jsme Vás pak hledali, nemohli jsme Vás najít, jako byste ani neexistovala.“
„Nebyla jsem tady - ještě.“ Žena zvedla obočí a pokračovala jiným tónem: „No, třeba se Vám to jen zdá.“ Teď už ji kousání do rtu nebylo na nic a usmála se. Ale divně. Vítězně a zároveň tajuplně. Zamíchala si Martini a než se napila ze sklenice, zeptala se: „Zajímá Vás, proč jsem tady a právě teď? Proč jsem se sešla právě s Vámi?“ Pila to Martini pomalu. Celou tu dobu ji sledoval přes stůl a nevěřil vlastním očím a uším.
„Já už dneska syna neuvidím, že?“ Neřekla nic. Ani ano, ani ne. Pochopil. Dnešní svítání, ten krásný okamžik, kdy se sluneční paprsky New Yorského slunce prodíraly okny do jeho bytu, bylo jeho poslední. „Ježiši.“ Složil těžce hlavu do dlaní a zavřel oči. Srdce mu bilo až v krku. Pohlédl na ni a v očích se mu zračila nepopsatelná hrůza, vydechl: „Proč?“
„To je osud. Historie je už napsaná. Měl jste tu čest hrát v ní důležitou roli.“
„Nejde to změnit?“ Zkusil to.
„Soukolí je už v pohybu. Vy sám jste ho rozjel, před pár hodinami.“
„Měl jsem ten pocit. Bože já měl ten pocit.“
„Říkáte tomu předtucha.“
„Ten kluk se na mě tak divně díval. Běžel mi z toho hladového pohledu mráz po zádech. Přitom jsem tušil, že to není naposledy, co ho vidím.“
„No, ještě by tu bylo jedno řešení.“ A zase ten úlisný úsměv. Co po něm chce?
„Jaké?“
„Lidé činí v každém okamžiku rozhodnutí. Máte svobodnou vůli. Rozhodnutí jsou jako výhybky, kterými se řítí rozjeté vlaky do svého cíle. Do toho cíle dojedou, ale jakou cestou, je jen na lidech. Před každým člověkem stojí nějaké alternativy.“
„Před chvílí jste řekla, že budoucnost je už napsaná.“
„Je. Ale já Vám dám vybrat.“ Na chvíli se odmlčela. Prohlížela si ho. Vzbudila v něm falešnou naději. Líbilo se jí, jak ji pozoruje za těmi kruhovými brýlemi na nose. Jak doufá. ON! „Zítra ráno Vás navštíví Mike Jenkins a nabídne Vám spolupráci. Vy ji přijmete a zahrabete se na dlouhé roky do průměrné popové hudby. Nakonec skončíte jako druhý kytarista u jedné kapely, která má teprve vzniknout. Bude Vás čekat rozvod, další svatba s nezajímavou herečkou a zemřete v požehnaném věku na rakovinu plic.“
„A ta druhá alternativa?“
„Sednete do limuzíny a odjedete se svou ženou domů.“
Má vyměnit svou legendu za průměrný konec? Tohle po něm chce? V krátkém okamžiku se mu promítla celá jeho cesta na výsluní. Jeho trapné začátky, jeho neúspěchy a skandály. Jeho lásky... Nemá čeho litovat. Je na svůj život pyšný. Dokázal zatřást světem. Lidi se podle něj oblékali, imitovali jeho umění, milovali ho. Teď přijde tahle femme fatale a nabídne mu budoucnost, která je sice pohodlná a klidná, ale která se mu z hloubi duše příčí. Budoucnost, která popře všechno, na co je teď hrdý. Takovou budoucnost nechce. Nehodlá skončit jako průměrný umělec. Dal by za pravdu všem, kteří mu takový konec prorokovali. Všem, kteří nevěřili, že by kdy něco dokázal. To nemůže dopustit. Anebo se s tím vyrovná a příjme to? Zvykne si? Zapomene na to, čím byl? Ne.
Odcházel z baru sám. Sklíčený, ale věděl, že udělal správné rozhodnutí. Vrátil se na chvíli do studia a dlouhou dobu se jen tak díval z okna. Za chvíli mu přišli oznámit, že jej dole čeká manželka v limuzíně. Nasadil ten nejnormálnější obličej, jakého byl v tu chvíli schopen a sešel dolů. Cestou do hotelu sledoval rozsvícené a plné ulice. Nepršelo, ale všechno se tak nádherně lesklo. Limuzína zastavila před hotelem Dakota. Řidič otevřel dveře a usmál se. On vylezl z auta, políbil ženu a chvíli se rozhlížel kolem, jestli v parku nezahlédne známou tvář. Limuzína odjela. Vrátný vykoukl z chodby a spěchal jim otevřít dveře. „Co je? Ty nejdeš?“ volala na něj manželka, která už stála u dveří. Stoupal po schodech za ní. Byl právě v půlce schodiště, když se za ním ozvalo: „ Pane Lennone!“