Štengar

Děda sedával pod moruší. Sázel ji jeho otec,

když se vrátil z první světové.



Denně posouval židli dál, z plechové konvičky

popíjel místní štengar páchnoucí po zkažených vejcích,

slépky ve dvoře zobaly nadýchané žížalky a kolem

létalo včel jako na bývalém vinohradu.



Ve stájích se proháněl už jen průvan a obrovitý Fritz

– po Němcích – kterého se kolchozníci báli.



Přišel befel dovést do družstva i posledního koně.

Děda se držel uzdy a litoval, že nedokáže kousat a kopat

jako Fritz.





Pak už jen moruše a štengar.