Hudba času

Před oltářem vonný rozplynul se dým
pod kůrem propast, téměř bezedná,
ji chorál varhan naplnit se zdá
hudbou, po předcích dědictvím

Jen vzpomínka již věkem zavátá,
čas dětských očí, utkán ze zlata

Ta hudba, co nehrává se denně
od gotického odráží se zdiva,
dvojice šťastných do očí se dívá
a čas, jako by šel obráceně

Však nešel. A doba láskou bohatá
zapovězená je náhle komnata

Hluboko pak skryl čas pod zem
tváře těch, co bývali mi drazí,
jich hlasu list mi v partituře schází,
v té hudbě za pohřebním vozem

I smutku akord padne do bláta...
Ty cesto životem, jak býváš klikatá!

Zas hudba zazněla z otevřených oken
jak hrává se po sklizni na vinici,
já osudu se opět stávám sokem
a struny lásky ladím, zpívající.