Z povídkové úvahy: "Zpověď věřícího ateisty"
přidáno 19.08.2008
čteno 662(7)
posláno 0
IV. – Druhá zkouška

24.7. 2008 – Čtvrtek, Chomutov

  Počasí se vůbec nevydařilo. Je zataženo a vypadá to téměř na déšť. Proto jsem se s Martinou dohodli, že nepůjdeme stanovat, ale zakotvíme jen v čajovně. Tak jsme to také dali vědět všem ostatním a my tam nyní můžeme v klidu vyrazit. Ale to by tu už musel být Honza. Ten ještě nepřijel z Prahy. Martina s Petrem na mě kupodivu přesně počkali na autobusovém nádraží. Po chvíli čekání jsem se s nimi domluvil, aby šli napřed a já počkám na Honzu. Honza je jeden z nejlepších kamarádů, které mám. Naše přátelství prošlo několika etapami vývoje a každá z daných etap byla vždy jen ku prospěchu a pomohla k zesílení vzájemných sympatií. Jednou z věcí, kterých si na tomto přátelství vážím nejvíce je ta, že oba dva dokážeme ignorovat a akceptovat chyby druhého. Po několikáté jsem se poohlédl kolem sebe až jsem ho konečně zahlédl. Už ke mně kráčí. Podávám mu ruku a vyrážíme směrem k jeho domovu.

  Stisk ruky. Taková obyčejná věc dalo by se říct. Ale pro mě je to mnohem více. Nepodávám ruku jenom tak někomu. Samozřejmě, mnohé podání je čistě ze slušnosti, leč naše podání je něco jiného. Není to slušnost, je to samozřejmost. A pevný stisk jen dokazuje neslábnoucí a neutuchající přátelství. Neumím si vysvětlit jak je možné, že jsem si dřív nevšímal tak jasných a očividných důkazů božské existence. Vždyť já ho teď cítím na každém kroku. Opravdu jsem byl dříve slepý, hloupý, pošetilý. Ale lidé často nevidí to, co mají přímo před očima.

  U Honzy jsme se nezdrželi dlouho. Pouze si dal domů několik věcí a ihned jsme vyrazili do čajovny za ostatními. Čajovna Alibaba. Ta mateřská čajovna kadaňského Sněžného draka. Dříve jsme do ní moc nechodili, ale nakonec se stala naším útočištěm. Jako Sněžný drak, i Alibaba je poměrně útulným místem. Venku je přistavěná zahrádka, na které teď ale nejsou žádní hosté. Není se čemu divit, jak už jsem říkal, počasí není zrovna letní. Uvnitř je příjemné šero, ani tma, ale ani světlo. Přesně tak, jak to má v čajovně být. V přízemí je pouze bar a tři stoly. Po schodech se dostaneme do prvního patra, ale napřed musíme překonat mezipatro s balkónkem přímo nad barem. Je to téměř architektonický skvost. Jedinou nevýhodou tohoto balkónku je to, že pokud máte více jak sto sedmdesát centimetrů výšky, tak se nenarovnáte. V prvním patře je několik stolů a dvě pódia. Také jsou tam toalety, takže z přízemí je to poměrně daleko. Naneštěstí pro mě, ale i pro Honzu s Petrem, holky zabraly právě zmiňovaný balkónek. Jim vyhovuje dokonale. Ani jedna nemají nad sto sedmdesát centimetrů. S Honzou usedáme na volná místa a během toho se samozřejmě zdravíme s již sedícímí dívkami. Zatím je tu Martina, Petra a také Nikola. Nikola je o rok mladší než my a s námi se seznámila na chmelové brigádě, kam jsme jeli v rámci školy. Je to velice trhlé, ale příjemné děvče. Navzájem se objímáme.

  Objetí. Stejný případ jako stisk ruky. Stejně silný důkaz božské existence. Každým objetím, každým stiskem ruky, ve mně srdce zaplesá radostí. Vždy se mi na tváři rozjaří úsměv. Tak dlouho jsem si přál je opět vidět a teď je to tady. Na světě není nic, co by mě učinilo momentálně šťastnějším.

  Po chvílích povídání a vtipkování přišla také Jana. Další kamarádka ze střední. Pak také Bára se svým mladším bratrem. Toho jsme poznali přes Báru a Báru také přes chmel. Vlastně chmel nás spojil dohromady asi nejvíce. Všichni jsme si objednali, takže nám teď na stůl nosí postupně objednané věci. Nejčastěji je to citrónová matonka. Dýmka a džbánek červeného vína.

  Dříve jsem v takové společnosti poměrně dost mluvil, ale teď ne. Jak krásné je vychutnávat si tu chvíli. Nechat ji plně dolehnout na své tělo. Uvolnit mysl a cítit se šťastný. Zejména z přítomnosti Jany. To je osoba, ve které se nemohu vyznat, ač se o to snažím od doby, co jí znám. Ale nejhezčí na vztahu mezi námi je to, že mě dříve nesnášela. Nevím proč, ale najednou jí to přešlo. Omluvila se a od té doby se snášíme, řekl bych, poměrně slušně. Já osobně jsem měl Janu rád, i když jsem věděl, že ona mě zrovna dvakrát nemusí, ale asi jsem vždy vnitřně tušil, že jí to jednou přejde. Je to pěkná, roztomilá blondýnka. Chytrá a zároveň hodně drsná. Ničeho se nebojí a každému řekne co si myslí. U mě má za to veliký obdiv. Na nic si nehraje a je prostě svá. Každý z přítomných je vlastně prostě sám sebou. V téhle společnosti nemá nikdo potřebu se přetvařovat. A to je to krásné. Žádná přetvářka. Od každého víte co čekat. Každému můžete důvěřovat. A uprostřed toho kruhu, vlastně v celém tom kruhu je můj Bůh. Martina, Jana, Petra, Nikola, Honza, Petr… a další, co by tu mohli být, ale ještě tu nejsou. Třeba Tomáš, Káťa, Maruška. Nejde o jména. Jde pouze o to, co je spojuje. Spojuje je to, co k nim cítím a co v nich vidím. Oni jsou pro mě nositeli Boha. V jejich nitru přežívá. A když se na ně koukám, nehledím do očí pouze jim, ale zároveň i části svého Boha a ten mi jasným pohledem dává najevo, že tam je! Bůh živý a to doslova.
______________________________________________________________

  Ty čtenáři, mohl bych teď popsat několik stránek, na kterých by jsi poznal mé přátelé. Ve kterých by jsi se dozvěděl, kdo kolik matonek si objednal a kdo komu co řekl. Ale to v této úvahové povídce není vůbec důležité. Abys mě pochopil, je nutné si uvědomit o co mi jde. A jaký je pravý důvod, proč není důležité, co se dělo. Vždyť právě děj je přeci pro každou povídku tím nejdůležitějším, ale tady ne. V této povídce je to poněkud jednodušší. Vždy záleží jen na tom, kdo kde je. Na ničem jiném. Protože v přítomnosti Boha nezáleží na drobnostech, nýbrž pouze na tom, jestli zklame, nebo ne. A když zklame, není to chyba Boha, leč tvá vlastní. Bůh nemůže za tvé či mé činy, ani za jejich následky. Proto se zdráhám jakéhokoliv zdlouhavého a zbytečného popisu. Pouze řeknu, že můj Bůh v tuto chvíli nezklamal.
______________________________________________________________

  Lidé z čajovny postupně začali odcházet a já jsem nakonec skončil s Honzou u něj doma. Honza je od narození tramp a hodně ho mrzelo, že jsme dnes nešli stanovat. Proto všem navrhl, že půjdeme zítra. Kupodivu se nenašel nikdo, kdo by něco namítal. Je to náhoda, nebo ne? Nebo je to znamení? Znamení, co mi dává sám Bůh? To se dozvím zítra. Na Červeném Hrádku.


Komentáře zakázány autorem díla.
Zpověď věřícího ateisty - IV.-Druhá zkouška : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů

Následující dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - V.-Červený hrádek
Předchozí dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - III.-První zkouška

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku