Z povídkové úvahy: "Zpověď věřícího ateisty"
přidáno 07.08.2008
čteno 640(5)
posláno 0
III. – První zkouška

19.7. 2008 – Sobota, doma.

  A už je to tu. Už ji vidím! Cedule s nápisem. S nápisem Kadaň! Hurá. Jsem doma. V Praze nakonec cesta proběhla bez problémů. Na Zličíně je nástupní stanice metra, tudíž jsem neměl nejmenší problém s nalezením volné sedačky. Na Florenc jsem dorazil ještě před tím, než se vytvořila opravdu nekonečná fronta a k mému štěstí nikdo neměl zakoupenou místenku k číslu sedadla, které jsem si vybral. Autobus z Chomutova je k mému překvapení zaplněn téměř stejně jako ten předchozí, snad jen s tím rozdílem, že tady stojí pouze čtyři lidi namísto patnácti. Řidič přibržďuje a já mohu vystoupit. Mám zastávku jen pár metrů od svého vchodu. To byl také jeden z mnoha důvodů proč jsem nejel vlakem. Nasazuji si popruh cestovní tašky na rameno a s batohem na zádech vystupuji ven. Kvapným krokem mířím vstříc domovu.
  Nemám s sebou klíče. Nechal jsem je při odjezdu doma, abych je nějakou nemilou náhodou neztratil. Musím tedy zaklepat. Mé klepání je nezaměnitelné a doma ho všichni znají. Těžko popsat. Je to nahodilý kmit sevřené pěsti bouchající do dveří. Ani sám nevím jak je možné, že vždy zebouchám stejně. Dveře se otvírají téměř záhy. Stojí v nich má matka. Ani jsem nestihl pozdravit a už mi dala pusu na tvář. Malá, teprve devítiletá sestra přibíhá z kuchyně a skáče mi kolem krku. Otčím vylézá z obýváku, opustil počítač, a vítá mě doma. Sundavám si tašku s batohem, zouvám se a vychutnávám si ten pocit. Jsem doma.

  Bůh mě přivítal. Bůh zaplesal. A to je to dnes jen začátek. Jak jsem šťastný a vnitřně vyrovnaný. Neuvěřitelné, že takového stavu jsem dosáhl jen díky poznání, které způsobila nečekaná sms zpráva. Ale osud to tak chtěl. Nemůže to být jinak. Náhody neexistují. Vše má svůj důvod.

  Po pár hodinách

  Sedím v kuchyni a popíjím černou kávu s dvěma cukry. Už jsem se pochopitelně vykoupal a uklidil si věci. Jsem převlečen a připraven na odchod. Čekám už jen na zprávu, že mohu vyrazit. V Kadani je Vysmáté léto. Tradiční rockfest, který je tu každým rokem. To je důvod přítomnosti kamarádek. Jinak jsou stále v Chomutově a v Kadani se ukazovaly jen kvůli škole a podobným akcím. Nemají ji příliš rády. Nedivím se jím. Také nemám rád Chomutov jako takový, důvod je prostý. Není to doma. Mobilní telefon mi zavibroval v kapse. Volání… Za patnáct minut u čajovny. Vyrážím.
  Nebudu lhát sám sobě a přiznám se, že opravdu nemám dvakrát v lásce romskou menšinu osidlující naší republiku, ale nyní jsou mi naprosto ukradení. Ať si pořvávají nesmyslné nadávky jeden na druhého. Ať se chovají jako nevychovanci. Nezajímají mě. Naštěstí toto sídliště není nijak dlouhé a během pár minut se dostávám ze zóny, kterou si, jak vidno, přivlastnili oni. Míjím zrmzlinový stánek. Ten stánek je snad starší než já. Pamatuji si ho ještě z dob, kdy jsem byl malé škvrně a dováděl jsem u protější vodní fontánky. Tehdy to bylo jen staré brouzdaliště o půdorysu obdélníka. Teď už je to opraveno. Uprostřed je ostrůvek s krásných oblázků a z prostřed toho ostrůvku tryská proud vody. Dostávám se ke křižovatce. Na jedné straně Lidl, za ním vzdálen Kaufland. Na druhé straně Plus a opodál pro změnu Albert. Nákupní středisko města. Vše na dvěstě kroků od sebe. Dříve na místě Plusu stával kolotoč, tam kde je Lidl býval pivovar. Já si ho pamatuji už jen jako vyhořelou zříceninu, ve které přespávali bezdomovci, ale ze starých obrázků v archivu města vím, že kdysi to byl krásný a prosperující pivovar. Místo Kauflandu zabíral cirkus a Albert vystřídal mlékárnu. Vše jde dopředu a je někdy zajímavé podívat se zpět. Dříve mě to nenapadlo. Ale nyní mám pro své myšlenky mnohem větší klid a nadhled. Připlouvají sami. Zvolna, nenásilně. Stoupám do posledního mírného kopce, pak už je to jen chvilka pěšky a budu před čajovnou. Čajovna Sněžný Drak. V Kadani také vlastně nová. Dlouho tu nebyla žádná a najednou přišel nějaký bům a během měsíce se otevřely čtyři. Pokud já vím, už fungují jen dvě. Čistě z hlediska poptávky a průzkumu trhu se to dalo čekat. Bylo jen otázkou, které dvě půjdou z kola ven. Naštěstí se Sněžný Drak udržel. Dalo se to očekávat. Ze všech vzniklých čajoven má nejlepší zázemí. Už je vidím. Ty dvě. Jedna menší než druhá dalo by se říct. Sto šedesát tři centimetrů a druhá o centimetr vyšší. Už dlouho jsem je neviděl takhle hodně v černém. Dříve se tak oblékaly neustále, později od černé trochu ustoupily, ale na rockový fest se to jistě hodí. Už z dálky vidím jejich úsměv. Nechci se smát, ale nemohu se ubránit. Koutky mi cukají samovolně a na tváři mi malují nehraný úsměv. Ihned bych je obejmul a dal jim pusu, ale počkám. Pro zkoušku existence Boha je to nutné.

  Ano, nutné. Vše musí být zcela samovolné, bez mého přičinění. Když budu jednat tak, jak bych chtěl, aby se situace vyvíjela, jen bych tím docílil falešné iluze. O to já nestojím. Dalo by se říct, že je to hloupé, ale není. Protože já věřím. Já věřím, že se vše vyvine tak jak má. Obejmutí přijde. Samo. Neočekávaně. Ne nuceně, nebo snad ze slušnosti. Přijde. Věřím tomu. Jsem hlupák? Bláhový? To se uvidí až za několik málo chvil. Takové věci na sebe nedají dlouho čekat. Jsem si jist. Ano, jist. Jsem naplněn jistotou a to jen díky své víře. Mohlo by bolet, kdybych se nakonec zklamal? Zřejmě zcela jistě. Ale já se nezklamu. Bůh mě nezklame. Já mu věřím.

  Do čajovny vcházím jako první, jelikož holky tu ještě nebyly, a tak po mě požadovaly hrdý vstup a jejich uvedení. Je téměř směšné, že mám vcházet první já. Ano, já znám prostředí, ale oni znají obsluhu. Ta je totiž stejná jako v Chomutovské Alibabě. Mateřské čajovně. Obsluha se pouze střídá tam a zde. Sněžný drak je velice příjemná čajovna. Je tu přáteská a komorní atmosféra. Po pravé straně je první pódium. Ve zbytku prostoru, ihned před vchodem, jsou čtyři stoly. Jeden z boku v pravo u pódia a tři nalevo za sebou. Několik metrů vzaději po pravé straně je bar. Za posledním ze tří stolů je proutěná stěna a za ní druhé pódium. Taková malá náhražka klasického salónku. Právě tam vedu své kamarádky. Usazujume se. Obě dvě si sedají do tureckého sedu. Takhle už nemohu dát nohy hodně dlouho. Pamatuji se, že jako malému mi to nedělalo žádný problém, ale teď ani za mák. Potřebuji mít nohy pěkně natažené, a tak zabírám celou jednu stranu pro sebe. Petra a Martina. Tak se jmenují. Ty dvě kamarádky. Petra je ta o centimetr nižší s krásně dlouhými, bohatými a lesklými černými vlasy. Jsou to ty nejhezčí vlasy jaké znám. Na Petře je nejhezčí to, že je naní vše malé. Nos, ústa. Zlí lidé by se zeptaly, zda i ňadra. Já bych řekl, že ty jsou akorát. Každá je má akorát. Jde jen o to komu jaké akorát vyhovuje. Napravo od pódia jsou dveře na toaletu. Martina po nich pokukuje od té doby co jsme přišli. Vidím jí na očích, že se chce zeptat, zda ty dveře opravdu vedou tam, kam se domnívá. Nemusí. Kývl jsem na ní a ona pochopila. Dveře zaklaply a Petra na mě otočila pohled. Hledím jí přímo do jejích očí. Do těch krásně pronikavých tmavě hnědých očí.
„To mě ani neobejmeš? Po takové době.“ zeptala se a zároveň s tím se ke mně přiblížila. Objímám ji a dávám ji polibek na čelo. Cítím teplo jejího těla. Její vůni. Její přátelství.

  Bůh nezklamal. Přišlo to samo. Bez mé iniciativy. Tohle je pro mě to největší štěstí, které může být. Dal bych vše za to, abych ho ochránil. Přátelství. Ne ledajaké. Takovéto. Nedá se to popsat. Je zhola nemožné popsat pouhými slovy, navíc s chabou slovní zásobou, ten pocit. To štěstí. To vnitřní uspokojení, ten klid. Nikdy před tím jsem toho nedocílil. Nikdy se mi to nepovedlo. Nikdy mě nenapadlo, že by něco takového mohlo existovat. Bůh na mě hledí skrze Petřiny oči. Z toho pohledu přímo sálá. Hoří jako Slunce. Cítím ho stejně jako vůni vodní dýmky. Vidím ho tak, jako vše kolem. Je součástí. Je se mnou. Vidím a cítím, věřím v něj. V Boha. Existuje. Objevil jsem ho. Spíše on objevil mě.

  Martina se vrací z toalety. Její úsměv. Ten široký úsměv. Každou fotografii, na které se povedl zachytit, dělá něčím větším než jen fotografií. Činí z ní umělecké dílo. Při rozlučce se třídou ze střední o Martině řekla jistá dívka, kterou nikdo neměl rád a každý si myslel, že ona nemá ráda nikoho, že má nejhezčí obličej ze všech. A nelhala. Je jako obrázek. K zulíbání. Bůh na mě hleděl skrze Petru. Teď slyším jeho srdce. Tluče v hrudi Martínky. Hlupák by se zadíval na její hruď a podotkl by jen, že jsou to pěkné dudy. Vskutku. Poprsí je její velkou předností, ale mě nezajímá vnějšek, ale vnitřek.

  Bůh žije. Tam má srdce. Je v Martině, je v Petře. Je ve všech ostatních, které uvidím za několik dnů. Zkouškami procházím, ale stále více si uvědomuji, jak je má víra kontroverzní. Netuším, co by mi na to mohl říct věřící člověk. Netuším a zároveň mě to nezajímá. Co by mi mohl říct? Že je to rouhačství? Že hřeším a skončím v pekle. Že to není Bůh? Jak to může vědět? Cožpak má na Boha někdo patent? Mám svou víru, mám svého Boha. Ale co náboženství? Ptám se, jak mohlo vzniknout? Jak bych já mohl docílit toho, aby v mého Boha věřilo tisíce dalších? A jak by mohli skutečně věřit? Bůh se přeci musí poznat, musí se najít. Bůh není na nebesích. Boha nenajdete v modlitbách. V Boha musíte věřit. Víra. Víra je to, co vám dá největší sílu na světě. Pokud je vaše víra pevná, nic a nikdo vás nemůže porazit. Můžete ležet na zemi v krvi, můžete rýt obličejem v zemi, ale nikdo vás nedokáže zlomit. Cítím se silnější než kdy dřív. Cítím se klidnější a vyrovnanější než kdykoliv ve svém dosavadním životě. Našel jsem Boha. Našel jsem svou víru. Teď už zbývá jen si odpovědět na poslední otázky. Je můj Bůh skutečný? Nečetl jsem bibli, ale znám ji. A i v ní se píše o mém Bohu. To Daniel ve svém evangeliu hovoří o Bohu živém. Co je to Bůh živý? Tak jsem se ptal dříve. A teď? Vždyť je tu. Přede mnou. Objetí, přátelství, láska. To je Bůh živý. I bible na něj pamatuje. Můj Bůh je skutečný! Další otázky neumím zodpovědět teď. Až po další zkoušce. Až po mé mši. Až po setkání se všemi svými blízkými. Jaké otázky? Na mysl mi jich vyplouvá stále více a více. Jak chápat kostel? Hřeším, když nejsem křtěný a přesto vyslovuji jméno Boží? Jak brát kněze? Ale ta nejhlavnější, co mě trápí nejvíce. Jít, či nejít? Ke zpovědi.


Komentáře zakázány autorem díla.
Zpověď věřícího ateisty - III.-První zkouška : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů

Následující dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - IV.-Druhá zkouška
Předchozí dílo autora : Zpověď věřícího ateisty - II.-Odjezd návratem

»jméno
»heslo
registrace
» nováčci
zabijakplic
» narozeniny
Deny [9], octopus [12], Dott [12], madanga [7], Obláčková [11], rezka [10], Artie [10], Neděle [2]
» řekli o sobě
Singularis řekla o Meluzina :
Skvěle ovládá kritické myšlení a polemiku, vyzná se v politice i literatuře, umí poradit a její rady jsou tvůrčí a hodnotné, stejně jako myšlenky v jejích dílech.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku