Dvě slunce

LVIII

Objal koňovu hlavu, hladil jeho sametově jemnou hubu i nozdry, drbal za ušima a probíral mezi prsty tuhou hřívu, položil svou tvář na jeho sanice a něžně se třel...
Mazlí se tu s ním jak s ženskou, blesklo Stevovi hlavou.
A pak mu to došlo. „Nechceš udělat... nějakou blbost, že ne?“
Jack už upevňoval sedlo a dotahoval podbřišník, připínal ne-promokavou plachtu pečlivě zabalenou do úhledného válečku spolu s dekou, uvazoval vaky, upravoval délku třmenů...
„Sakra, nechceš se tam... vrátit... za ní?“
„Na nic jinýho celou tu dobu nemyslím...“
Steve zakroutil varovně hlavou. „Zabijou tě... a já... já už pro tebe nebudu moct vůbec nic udělat... Vůbec nic, rozumíš?“
„Víš, Steve...“ Jack si olízl rty. „Možná mě... stejně dostanou... Ale já... Nechci umřít bez... Chtěl bych ji mít... aspoň jednou, jedinkrát v životě... Neodejdu bez takovýho rozloučení, Steve... Skoro bych řek... Nechci bez toho... ani dál... žít...“ Sundal kabát.
„Blázne...“ zhodnotil Steve. A bylo v tom hodně závisti.
„Teď ti pomůžu,“ dodal po chvíli. „Půjdeš tak dvacet třicet kroků za mnou... Jestli si mě všimnou, upoutám jejich pozornost...“ Díval se na tu nešťastnou tvář předčasně zestárlého kluka. I jemu bylo úzko jako nikdy. „Zpátky musíš... sám...“
U ohrady pod topoly se rozloučili. Steve podal Jackovi ruku.
„Tak se drž, chlape...“ řekl povzbudivě a plácl ho druhou dlaní po rameni. „Věř mi, že tě strašně rád ještě někdy... uvidím... živý-ho...“
Jack pevný stisk opětoval. „Dík za všechno...“
Počkal několik okamžiků.
Nakrčil se a v lehkém předklonu se tiše plížil k hlavnímu domu ranče. K zadní stěně, kam ústilo okno Evina pokoje. Vyzul si jezdecké holínky. Sebral ze země pár kamínků a hodil je na sklo.
„Můžu... k tobě?“
Vzala od něj pár bot, on sám se s kočičí ladností vyhoupl na parapet a oknem dovnitř.
Svit měsíce pronikl zvenku do pokoje a on ji teď viděl zcela zřetelně. Vílu v dlouhé noční košili, se záplavou rozpuštěných vlasů na zádech i vpředu, tam, kde se pod látkou rýsovaly pahorky drobných ňader... Stál a hltal ji očima. Popadnout ji, servat z ní tu bílou řízu, povalit na postel a umilovat do bezvědomí... Konec konců, proto také sakra přišel... Stál však nehnutě a jen němě zíral, najednou neschopen se ani pohnout. Srdce mu tlouklo až v krku...
„Jackey...“
To ona k němu přistoupila a objala ho. Přitiskla ho k sobě, pevně, jako tenkrát pod Dračím zubem. To ona našla jeho rty.
„Evie...“ šeptal při nádechu mezi polibky. „Evie... Jsi to... nejlepší, co mě v životě mohlo potkat... Moc... moc pro mě znamenáš... Vezmeš si mě za muže? Teď... tady... před Bohem... kterej je mým svědkem... i tvým...“
Strnula se zatajeným dechem. „Ano...“ hlesla. Vzala jeho hlavu do svých dlaní a zahleděla se mu hluboko do očí. „A ty, Johne Clarku Morissone... Vezmeš si mě za ženu, budeš mě milovat a ctít, budeš se mnou ve zdraví i nemoci, v radosti i bolesti... dokud nás nerozdělí... Bůh...“
Opětoval její pohled, s očima zasněnýma a podivně lesklýma. „Ano...“
Sevřel ji pevněji. „Až to půjde, vezmeme se i před lidmi... Mo-je... paní...“
Nadzdvihl ji do náručí a přenesl na lůžko v rohu místnosti.
Jako svou ženu.