Dvě slunce

XXXI

„Že ses konečně zastavil...“
Ležel v Biddyině náručí a nechal si vískat vlasy. „Hrozně ráda jsem je česala, kdyžs je měl pod ramena, víš to? Teď... Seš úplně jinej... cizí... Hodně tě změnila, ta slečna Dunhamová...“
„Jak víš, že je to... právě ona?“ naježil se Jack.
„Už dávnos jí měl plnou hlavu a pak... celou věčnost ses tu neukázal! Začal sis s počestnou dívkou... tak strašně počestnou... Ještě ti nedala, co? Protos přišel za starou dobrou Biddy...“
Posadil se a sjel ji rozzlobeným pohledem. Ona však k němu vztáhla mazlivé ruce.
„Tak se hned nečerti. Já ti vidim až do žaludku, Morissone. Máš jí plnou hlavu! I když seš u mě, seš pořád s ní...“ Jemně ho pohladila po nasupené tváři. „Ještě nikdys nebyl ke mně tak... něžnej...“
Měl zvláštní smutné oči, jako by něčeho litoval.
„Seš tu... naposled, viď?“
„Ano,“ řekl váhavě, „asi...“
Přitáhla si ho k sobě. „To je škoda. Byls můj... nejoblíbenější zákazník.“ Její tvář, lehce rozverná, najednou zvážněla.
„Miluju tě, Jacku Morissone. Celym svym srdcem. Tak hodně, jak jen může milovat... ušpiněná holubice jako já...“
Prudce se k ní otočil a otevřel ústa, hledaje, co odpovědět, ale ona mu je zakryla prsty. Měla v očích slzy. Popadl ji a pevně sevřel v náručí. Držel ji a nechal, aby se mu vybrečela na šíji.
„Kdybys vode mě někdy něco potřeboval, jen si řekni, Jacku,“ lkala. „Udělám pro tebe všechno. Všecičko na světě...“
Všecičko…
„No, něco bych teďka opravdu potřeboval,“ hlesl tiše, když ho konečně pustila ze sevření. „Potřeboval bych si tu u tebe něco schovat...“
„Milostný dopisy od jinejch slečen?“
Pokrčil rameny. „Tak nějak...“
„Jo, samozřejmě, nech si je tady... a když se budu nudit, přečtu si je...“
Jack vylétl. „Ne, to tě nesmí ani napadnout!“
„To byla jen... legrace, Jacku...“
„Ale já to myslím vážně. Smrtelně vážně!“
Vstal, došel k saku, které měl přehozené přes opěradlo židle, a vyndal větší obálku. Dost objemnou a opatřenou dvěma voskovými pečetěmi.
„Je to... moc důležitý...“
„Tváříš se, jako kdyby šlo vo život!“ zasmála se Biddy.
„Jestli o tom před někým cekneš, o život půjde!“ okřikl ji Jack hrubě. „O tvůj život, o můj a několik dalších... Je to...“
Vyskočila z postele, popadla obálku štítivě dvěma prsty, odnesla ji k velkému prádelnímu koši v rohu místnosti, chvíli z něj vyndávala různé hadříky, obálku položila na samotné dno a zas vše zahrabala.
„Máš velký starosti, viď...“ To nebyla otázka. Spíš ujištění.
Němě přikývl.
Seděl na okraji postele, hlavu v dlaních. Klekla si za něj a masírovala mu šíji. Pak si ho skoulela k sobě do náruče.
Ale její doteky nepřinášely úlevu.
„Biddy...“ šeptal, „kdyby se se mnou... náhodou... něco stalo... odevzdej tu obálku soudci, nebo právníkovi, kterej se tím bude zabejvat. Nikomu jinýmu. Rozumíš?“
Jackova hrůza se přenesla i na ni. „Bože, Jackey, do čeho ses to namočil?“
„Kopnul jsem do chřestýšího hnízda,“ přiznal se hluše. „Teď mi můžou pomoct... už jen všichni svatí...“
„Budu se za tebe modlit.“
Sevřela ho pevně, jako vyděšené děcko, konejšivě houpala a líbala do vlasů.