Krajina s martyrskou korunou

I řekl Bůh ďáblu, přednímu z andělů všech:
Tedy navštiv mého miláčka a čiň mu, jak chceš.
Jen duši mu neber, jen duši mu nech.

Míval jsem skvostnou korunu na hlavě.
V zrcadlech leskl se a blyštil můj svět
a v echu zábavy skotačil bezhlavě
nevida konce a neznaje běd.

Hvězdy se sypaly z nebes jak sníh,
portským jsem zapíjel radosti dne,
na slunci úspěchů úsměv si hřál,
měl co si přál a rychle a hned.

Jednou však na kostce nepadlo šest.
Korunu vzali mi, ustal déšť hvězd,
strhli mi oděv jak oponu na konci hry,
vytrhli jazyk a zavládlo ticho.
Potom mi čepelí rozřízli břicho,
krk nabodli za ostrý hák
a vytáhli na strom, ať kdekterý pták
se do syta poměje, se dosyta nají.
V lebce ať vosy si slepí své hnízdo,
cáry mých ostatků ať větrem vlají.

Potom mě hodili do jámy mrňavé,
mrňavé jámy velké jak pěst.
Nade mnou vzešla táž noc plná hvězd,
kosti mi propletly svalnaté kořeny
novými žilami míza proudí zpět,
vládnu zas krajině s korunou, jakou mi
mohou i králové závidět.