Války rozumu a krve I. Kapitola 2 (3. část) - Kovář a modrá růže toužící po meči

Rytíři se ubytovali v malém domku o jediné místnosti. Na přespání zcela vyhovující. Protože i takový přístřešek je rozhodně příjemnější, než-li nocovat pod širým nebem. Obzvláště nyní se začínající zimou. Slunce ovšem dnes svítí tak vytrvale, že první sníh pomaloučku mizí a každou hodinou se trochu otepluje.

Mnozí trhovci, obchodníci a vozkové, ale i náhodní a jiní cizinci, často po příjezdu do vesnice navštívili kováře. Kovář byl významný a vážený řemeslník. Každou chvíli opravoval povozy kupců, zemědělské nástroje nebo podkovy koní cizinců i místních. Ve vesnici se nacházela tři společenská centra, kde se lidé často srocovali: tržiště, nálevna a kovárna s možností ubytování.

Práce bylo tolik, že vozkové a kupci museli čekat, než na ně dojde řada. Sedávali proto poblíž kovárny. Vyprávěli si dobrodružné příběhy z cest nebo hráli kostky. Většinou strávili ve vesnici několik dní, než prodali své zboží a nakoupili jiné. Protože vesnice nemá hostinec pouze nálevnu a kovářovi se finančně dařilo. Rozhodl se odkoupit okolní pozemky sousedící s kovárnou od rychtáře a postavil několik jednoduchých domků, kde bylo možné přenocovat. Samozřejmě s rychtářovým souhlasem, který byl z jeho nápadu nadšený, protože může přilákat více obchodníků a pozvednout vesnici.

Kovář má i své nepřátele. Závist totiž cizí úspěch neodpouští. Onen zarytý nepřítel se jmenuje Janoušek. Postarší muž, co kulhá na pravou nohu od bolesti v kotníku. Občas naříká nad bolavým kolenem, hlavně když přichází změna počasí. Býval původním kovářem ještě před příchodem Dragovita. Jak stárnul, ztrácel sílu a kladivo v rukou sotva udržel.

Lidé proto naříkali, že starý kovář už stojí za prd a nadávali nad zkaženou prací, za kterou žádal peníze. Velice se za sebe styděl a trpěl. Byl proto zpočátku tuze rád, když před patnácti lety přicestoval do vesnice Dragovit, mohutný a svalnatý muž, který se uvolil převzít kovářskou živnost.

Protože bývalo zvykem chodit za kovářem i s prosbou o déšť. Fungovali kováři jako zaříkávači dešťů. Nebo jako zaříkávači koní, když onemocněli. Tohle nového kováře nezajímalo. Deště nepřivolával a koně nezaříkával, nýbrž léčil. Například bylinkami. Tyto praktiky nechal starému Janouškovi, který se v nich naopak vyžíval. Protože Janouška bolívalo se změnou počasí koleno dokázal částečně předpovídat počasí. Vesničané mu věřili, že má zvláštní moc. Čehož využíval a byl tím živ.

Kvůli bolavé noze se opíral o dlouhou hůl. Nosil starý dlouhý odrbaný plášť a dlouhé bílé vousy. Vypadal jako šaman z pohanských dob a také se tak choval. Dával vesničanům různé rady, zaříkával a věštil. Lidé mu za to platili jídlem a někdy i mincemi. Dávali mu dary. Dal by se přirovnat žebrákovi se zvlášť výjimečným postavením. Protože někdy se jeho proroctví nenaplnila, častovali ho nespokojení vesničané přezdívkou Král žebráků. Většina vesničanů na něj nedala dopustit a s úctou mu naslouchali. A tak se mezi vesničany snadno rozšířili jeho různé pomluvy, nové pověry a lži. Lži se totiž krásně blyští jako zlato a drahokamy a jsou velkolepější a zajímavější než nudná nahá pravda, kterou si lidé snadno spletou s poběhlicí.

Janoušek, který ze závisti často sleduje dění okolo kováře, se dozvěděl o roztržce mezi třemi rytíři a kovářem poměrně rychle. A stejně tak rychle pospíchal za rytíři pomluvit za čerstva kováře a přilít tak olej do ohně. Rytíř Jiří z Leopoldu si starého Janouška změřil pohledem a od začátku k němu cítil jistý odpor z jeho nevábného vzhledu i podezřelého chování. Nicméně všichni tři zkušení rytíři chápali, že i takový člověk jim může poskytnout zajímavé informace, i když většina slov bude pravděpodobně snůška hnijícího kompostu. „Tak povídej, co víš o zdejším kováři. Pověs, co máš na srdci,“ řekl přísně Rytíř Jiří z Leopoldu a všichni tři rytíři se snažili působit velice autoritativně, jako by sami byli králové.

„Tak předně šlechetní pánové kovář Dragovit nemá úctu ke starým osvědčeným zvykům a takovým lidem se nedá věřit ani nos mezi očima. Nedá na moje rady a nechává někdy kladivo přes noc na kovadlině. Říká se, že když něco takového kovář udělá, kladivo se mu pomstí. Přes noc nezamhouří oka a druhý den ráno ho bude bolet při kování ruka. A tak se také stalo, několikrát ho kladivo potrestalo,“ vypráví starý Janoušek. Rytíř Galahad zvaný Rafinovaný se tomu směje pod vousy, ale dává si pozor, aby Janouška neurazil a neodradil. Rytíř Vilém zvaný Orel moravský si naopak ponechal uvolněnou tvář bez výrazu.

„Nedávno uhranul koně jednomu vozkovi. Ten kůň plakal, potil se a třásl sebou. Neměl vůbec chuť do jídla,“ pomlouvá starý Janoušek, ale rytířům došlo, že kůň byl nemocný a měl horečku. „Raději nám pověs dobrý muži, jestli si tu neviděl se kolem něj točit pět dívek s barevnými vlasy?“, povídá Galahad zvaný Rafinovaný. Schválně uvedl jiný počet, aby si vyzkoušel pravdivost jeho slov. Ve skutečnosti hledá v Neraticích pouze tři z nich.

„Ale zajisté šlechetní pánové, ale není jich pět, nýbrž pouze tři: modrovlasá Nikky, žlutovlasá Pavlína a růžovovlasá Nikča,“ prozradil Janoušek s úlisným pohledem. Rytíři se nadchli radostí.