V Trenčíně ujel mi poslední vlak.

Za krkem tma a déšť
k domovu zbývá horský hřeben
bude to tvrdé jako pěst
je březen, březen, březen

cesta je měkká, plná vody
kam šlapu vůbec nevidím
déšť s větrem dál si pěje ódy
z údolí cítit jde stoupat dým

jsem sám, batoh na zádech sedí
cesta se ztratila, potokem kráčím
tlející dřevo svítí šedí
ještě na tebe myslet stačím

jistě už spíš
tiše jak skřivánek
stoupám výš
mířím do dálek

ruce mám vlhké, studené
oči deštěm uplakané
za sebou část cesty blátěné
a nohy srnčí vylekané

průsek je hranice černá a zelená
nebe stále deštěm šílí
rozcestí Na koncích, nevidím na jména
ztěží lze rozeznat patník bílý

v dálce svítí světýlka
jsem včarován v ticho mýtiny
tam někde čeká postýlka
ještě dělí mě délka doliny

mé tělo tolikrát spadlo
tisíckrát proklel jsem déšť
uprosřed noci dál nebe tmavlo
až ze rtů se úsměv začal sám nést

v cíli a v teple domova
tváře šťastné a námahou rudé
do nitky mokrý a nohy z olova
vstávání do práce kruté bude.