34. Cestou synchronicity

„…a už máš třeba nějakou myšlenku, nápad na další román?“ mrkla na mě zvědavě během přátelského hovoru má kamarádka a vydavatelka v jednom.
„Sotva tady křtíme jedno mé románové dítě, už zas nevěrně pokukuješ po dalším?" potřásla jsem se smíchem hlavou, ale její pohnutky jsem naprosto chápala. A hlavně ji už dost dlouho dobře znala.
Sandra na mě vrhla naprosto výmluvný pohled. „Ty znáš mě a já znám tebe. Nečekalas, že se nezeptám a já zase vím, že máš minimálně jeden námět v záloze.“
Znovu jsem se musela upřímně zasmát té její přímosti, která na mě působila ohromně roztomile. A nebylo to těmi dvěma skleničkami šampaňského, co mi stoupalo do hlavy.
„Máš pravdu…“ kývla jsem na úvod, ale pak se trochu zamyslela. „Víš, je to trochu komplikovanější…“
„O to víc mě to zajímá,“ povzbuzovala mě k dalšímu svěření.
„Mám jeden už hodně dlouho rozepsaný příběh… A přišel mi pokyn, že je na čase ho dokončit.“
„A problém je kde?“ vyzvídala trpělivě dál.
„Že ještě pořád neskončil. Nemám ho dožitý, jestli mi rozumíš…“ zatvářila jsem se nejistě a výmluvně zároveň.
Chvíli si mě mlčky prohlížela rentgenovým pohledem, a pak moudře prohlásila: „Hele, nebudu ti nalhávat, že chápu… ale snažím se. Tušíš aspoň, co by ti pomohlo? Co třeba někam odjet? Být sama? V přírodě? Tady nebo v zahraničí?“
Její návrhy mi zvláštně zarezonovaly. „Netuším přesně kam, ale cítím to jako vhodné řešení,“ uznala jsem o poznání veseleji a cítila jakousi příjemnou úlevu. To bylo další potvrzení, že se vydávám správným směrem.
„Tak já si to beru jako svůj osobní úkol a něco ti najdu,“ chytila se toho nadšeně. „Nebo máš k tomu výběru ještě nějakou důležitou poznámku?“
Jako by tušila…
„Jo,“ vypadlo ze mě intuitivně. „Nehledej, samo tě to ‚cvrnkne do nosu‘.“
„Tak to je výzva pro mou intuici a já ji moc ráda přijímám,“ zahlaholila odvážně a cinkla mi svou sklenkou o tu mou.
„Na život a jeho dobrodružné romány!“ pronesla jsem přípitek.
„A taky na tu tajemnou synchronicitu!“ dodala Sandra. „Říkám to správně, že?“
„Naprosto,“ koukla jsem na ni uznale.
„Aspoň něco mi z těch tvých románů utkvělo v hlavě,“ zachichotala se trochu dětinsky.
„Ale hlavně v srdci… To vím jistě. Moje milovaná kamarádko…“