69. Ta křehká harmonie

Toho večera jsme si šli sednout i s mamkou do hospůdky hned na naší ulici. Seděli jsme venku na zahrádce pod slunečníkem, sluníčko ještě pořád hodně pálilo. K mé radosti dorazila i Rika s Brianem.
Pořád jsem ještě cítila dozvuk toho incidentu u rybníka. V sobě, v Keithovi i v Sashovi.
'Tak dneska se rozhodně opiju! Jinak bych ty jejich vražedný ksichty celý večer nevydržela!' promlouvala jsem k sobě v duchu. A nejspíš jsem nebyla sama, kdo měl takový super plán.
Bavili jsme se o všem možném, jen abychom se nedotkli nějakého vážného témata. Po hodině už jsem byla příjemně uvolněná alkoholem. A nejen já.
“A co tví rodiče, Keithe?” nadhodila zdánlivě nevinnou otázku v jednu chvíli mamka.
“Táta zemřel před deseti lety a máma se před čtyřmi roky odstěhovala do Kanady. Mám tam sestru. Asi měla pocit, že ji Lauren potřebuje víc než já. Je teď šťastnou babičkou na plný úvazek. Lauren má už tři děti,” vysvětloval kvapně a zdánlivě bez emocí.
“To je mi líto...” hlesla mamka smutně. “To s tvým tátou...”
“Už jsem se s tím celkem srovnal. Vlastně to, že táta zemřel tak brzo a máma odešla tak daleko, mě donutilo naučit se spoléhat sám na sebe a prostě rychleji dospět. Neocenitelná zkušenost,” odpověděl opět s ledovým klidem. Ale jaksi jsem mu to nedokázala věřit.
Keith si odskočil a mamka, taky už docela napitá, se do mě hned bez okolků pustila. “Niko, nic proti Keithovi nemám, ale připadá mi, že se jen tváří, a snad to i sám sobě nalhává, že je se vším srovnaný. Evidentně svým rodičům neodpustil. Je v něm tolik zatrpklosti... A dej si bacha, aby nezačal mít příliš žárlivé sklony! Ono to začíná nevinně, ale jak to v něm jednou je... Věř mi, mám svý zkušenosti. Co já se s vaším tátou natrápila... A nedokázal se změnit!”
“Já vím, že je žárlivý, mami, a má toho spoustu nevyřešeného, ale nikdo nejsme dokonalý!” odvětila jsem s nadhledem, možná až příliš velkým v tom poněkud uvolněném stavu.
“A když už jsme u té upřímnosti, tak bych tě radši viděla se Sashou. Mám prostě pocit, že se k tobě hodí víc! Nedokážu to vysvětlit, ale cítím to tak!” pokračovala mamka.
Míša sedící vedle mamky si zakryla rukama obličej a práskla s ním na stůl před sebou v záchvatu smíchu.
Sasha jen ´bublal´.
Vykulila jsem na mamku šokovaně oči, ale pak se jen rozesmála. “Hele, mamčo, ty seš napitá, já jsem napitá, ty lidi tady kolem taky... Ale přece jenom by sis mohla všimnout, že Sasha je zde přítomný, a proto mi obzvášť teď takový věci není zrovna příjemný poslouchat!”
“Paní Denemarková, já potvrzuji, že jsem přítomen a upřímně Vás prosím, abyste nechtěla znát můj názor,” poznamenal vtipně Sasha.
Mamka se na něho úžasně praštěně zaculila a prohlásila: “A já se tě zrovinka chtěla na ten tvůj názor zeptat. To jsi mě opravdu zklamal...”
“Tak vám aspoň řeknu, že stále čekám a věřím,” nenechal se déle přemlouvat.
“Tíms už ale řekl všechno,” přisadila si Míša.
“Víte co? Řekněte si to mezi sebou v soukromí, jo? Dneska už toho bylo dost,” utnula jsem to jejich pitvání vztahů a bylo načase. Keith se pár vteřin nato posadil zpátky vedle mě.
“A teď se jdu projít já, miláčku. Teda jen na toaletu. Omluvte mě,” oznámila jsem a nečekaje na jakoukoli odpověď, odešla.
Jakmile jsem vylezla z kabinky na toaletách, potkala jsem Míšu.
“Seš v pohodě? Promiň, že jsme do tebe tak rejpali...” začala hned na mě opatrně. “Na mamku se snad taky nezlobíš, myslí to s tebou dobře, znáš ji...”
Do dveří vpadla mamka.
“Co blbnete?” rozesmála jsem se, protože ten její nástup na scénu na mě tak prostě zapůsobil.
“Dominičko, že se na mě nezlobíš!” vylítlo z ní.
“A proč bych měla? Vždyť jsi jen řekla, co si myslíš, co cítíš. Naopak velmi oceňuju, že jsi byla tak upřímná,” uklidnila jsem ji a myslela to naprosto vážně.
“To jsem tááák strašně ráda,” objala mě s úlevou. “Respektuju tvé rozhodnutí být s Keithem. Vím, že ho miluješ takového, jaký je. A to je skvělé. Ať se děje, co se děje, jsi dost silná to zvládnout a já ti slibuju, že ti budu oporou, kdykoli o to budeš stát a bude to možné.”
Oči se mi zaleskly slzami. “Děkuju, mami. Prostě ho miluju a přijímám i s jeho stíny.”
“Já vím. Tak jako všechny lidi kolem tebe, broučku. Vždycky jsem obdivovala, jak to dokážeš,” přikývla mamka dojatě.
Po chvíli jsme se už zase v pohodové náladě vrátily ke stolu.
“Když jdou ženský pohromadě na toalety, tak je to vždycky na dlouho. Jednou bych chtěl vidět, co tam asi dělaj... Teda navíc ještě,” zamyslel se nahlas vtipně Brian.
“Když budeš hodnej, tak ti to jednou řeknu,” rýpla do něho stejným tónem Rika.
Mamka s Míšou si sedly na svá původní místa a já pocítila touhu udělat něco jiného. Sedla jsem si Keithovi na klín a objala ho. Pak jsem mu zamilovaně a upřímně zašeptala do ucha: “Miláčku, opravdu tě moc miluju! Tak už se, prosím tě, nemrač...”
Překvapeně a pobaveně se mi zahleděl do očí. Jakoby zkoumal, jak moc vážně to myslím. Zároveň jsem však naprosto jasně cítila, jak roztává... Pak mě k sobě přitiskl a zašeptal: “Já tě taky moc miluju. A už se nedokážu a ani nechci zlobit.”
Políbil mě a zavládla mezi námi opět ona křehká harmonie.