Sbalil si Honza do ubrousku
na cestu buchty máminy,
zamával ještě Růže Rousků
a šel do dálné ciziny.
Kde se vzal, náhle tady sedí
stařeček s tváří pohublou,
vlasy prokvetlé sytou šedí
a oči smutné jak psí jsou.
"Honzíčku, dej mi aspoň kousek,
já nejedl jsem snad pět dní!"
Cpát přestal se, sáh pro ubrousek,
v něm už jen buchta poslední!
Srdce se se soucitem sbratří,
dědovi buchtu nabídne,
když sní ji, tak mládenec spatří,
plamen, jenž v oku zažehne.
" Obstál jsi, chlapče, v zkoušce skvěle,
tady kouzelné triko máš,
v něm zneviditelníš se cele,
kéž rozumně je užíváš!"