Má Praha

Je zima,
jedu tramvají,
venku mínus tři,
já lítám hlavou v povětří.

Jak vystupuju z tramvaje,
sčítám, počítám,
koukám sem i tam,
kolik vlastně ještě lidí v Praze šťastných je.

Už to tak možná bude,
nebo to tak vždycky bylo,
že když jsme chtěli slunko,
venku lilo,
a ani na chviličku,
jen malou naděje holubičku,
se skrz mraky neprobilo.

Štěstí uletělo,
jako ta holubička,
co nad Prahou krouží,
zatímco se jejími ulicemi plouží,
to co z nás ještě zbylo.
Někdy snad, v létě ráno,
se někdo zrovna probudil,
a přeci jen mu bylo
milo.

Ta malá chvíle, než sebe i město odsoudil,
než prach ulic ho znovu obkroužil,
byla nádherná.

Co vám budu povídat,
byl jsem to já, ten někdo,
a tak věřím, doufám, snad,
zažije ten pocit,
že není všechno chlad a tma,
že není všechno smrt a mlha,
že je za co bojovat,
a že přijde slunovrat,
celá, celičká má Praha.