Vrba

S tělem, kterému stavy vládnou,
A dětsky veselou tváří upřímnou,
běháš a svítíš tmou,
Plamen v tobě, jako bys byla lucernou.

Nad ránem se jak rosa vypaříš,
všude šero dní podzimních,
prázdné místo, jak v srdcích lidí v pochodech pohřebních.
Chybíš mi, víš?

Mám v sobě místo,
kam chodím když je mi teskno,
věčně zelená louka, žádné město.
Vrba v hávu ze smutku oděná,
Opodál studánka, ze slz vrby naplněná.

Jemné větývky ve chmuru až k zemi se sklání,
U kmene prostor zeleným plátnem z listí vrby obehnaný.
Vrby žalem jsme tu ukrytí
Dům víl, strážkyň luk a plání.

A tak když se mi oči klíží,
Chodím tam kde se to štěstí blíží,
Na znak v trávě ležíme,
Hodiny tu spolu sníme.

Líné paprsky sluneční,
Přes listí a větve smuteční,
Do obličeje ti nakreslí stíny,
Obrázky co nebudou pochopeny.

Snažím se je prstem obtáhnout,
na tvář ti dosáhnout,
představa se však ve spánku utopí.
Další večer mě větve vrby stejně znovu obklopí.