Strašlivý sonet o nenaplněné lásce jedné begónie okrasné

Strašlivý sonet o nenaplněné lásce
jedné begónie okrasné

Begónie na okně sedí,
v pátém poschodí,
zaujatě do ulic hledí
jak dole lidé chodí.

Hoví si v květináči,
cítí na těle se zdráva,
ke štěstí jí plně stačí
slunce, vzduch a vláha.

Jak tak kouká do ulice,
zatoužila tvořit pár,
pojednou jí stále více
chybí lásky žár.

Vtom nadešel osudný den
kterýž splniti měl její sen.
+
Jak alkohol po prvém litru,
slibuje ukončit žízeň,
cítí náhle ve svém nitru,
že blíží se osudu přízeň.

To šťastný los v osudí!
V přepočetném davu,
spatří v chumlu lidí,
vyvolenou k lásce hlavu.

Vrhá se do hloubky z římsy,
hnána přitažlivou silou,
puzena neznámým čímsi,
za svojí hlavou milou.

Vtom děje obrat, špatný konec!
Rande nepřežije – chudák borec...
+
Na dveře osud rázně ťuká,
faktem je, bez nadsázky,
že překvapená lebka puká,
nezvládla nápor lásky.

Tím končí příběh krátký,
milenci hynou pospolu,
duše zdrhá zadními vrátky,
podlehnuvši vášně náporu.

Okenní římsa zeje prázdnotou,
více nezdobí ji krásný květ,
dál však s nebývalou ochotou
kolem osy točí se svět.

Tím končí sonet o lásce smutné.
Inu, nějak ukončit ho bylo nutné.