Když klíčí v čase

Když se tě dotknu,
dotýkám se Boha?
Řekl jsi a dotkl jsi se ramene,
kde kůže byla nahá.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou,
mé oči ztracené v těch tvých.
Sbohem slova mezi námi plavou,
Tíha se vkrádá do dnů náhle mdlých.

Věděla jsem, že tě ztratím,
a že brzo odletíš
a asi že to bude předtím,
než to vůbec pochopíš.

Jenomže jsem tě neztratila,
ty jsi zůstal.
A já pochopila,
že podlaha se netočila
a že tvůj dech
mi rozum vzal.

Tak ptám se, ještě naposledy,
Proč jsi mi to udělal?
Že zůstals se mnou až do tehdy,
Než lásku jsi mi poskládal?

Teď zbořit ji chceš prostým slovem.