Tišina zeleného mechu a žluť jódu

Něha sněhu na rukou zemřelého.
Obléknutá na tryskající bytí malého,
S nekonečným oceánu blankytem,
Otevřeného do nezkrotných dálek oken.
Skrz ně k vidině protichůdnostem,
dvou tvých duší.
První co černou destrukci,
marnosti stroskotání tuší
Druhá Světlo něžnosti se srdcem,
Co i pro zákoutí duše muší,
S věcnou odvahou buší.
Ať žijí vidiny eko revolucí,
pohřebené v závislosti bezedných louží.
Sny o dobívání pouští,
Tak z tebe čpí romantické fantazie,
tuláka ze vzdálené galaxie,
Jenž v hotelu milion hvězd,
Leží pod noční oblohou,
neony města stýranou.
Ruku v ruce s dávnou
rosy mystikou, 
chceš být milována přírodou.
S Rozkoší květu pro první včelky,
A s laskavostí naivní holky,
Proti nenasytnosti,
S Bubny co přínáší,
Destrukci naštvaných kuší,
A ta bílá co jí sluší,
ideály navždy prohraných revoluci,
Hladová bahna  hnětená z bažení,
Obdařená ocelovou mužností,
Jednou přemožené,
Ženskou něžností,
s nádechem lučních svěžestí,
A jemnou květin neřestí.
Jak paprsky ze zlata,
Ladnost z krásy vzatá,
Tancuje paprsek žlutou závratí,
ZAčátek, tam kde
Zlata řeka na temeni ti pramení,
A pramínky co trpí,
Pro rostomilost pletence.
Na kočky zádech co nese se.
Závrať s motýly v břiše,
Zrodí fantaskní něha jarní Večernice,
Co teče z oken kolem duhovky z modře,
Tam co září světlem  přežrané zornice.
Ta aura perníkových víl,
S magií letních noci sil,
V hladině na bezedné hvězdné obloze,
chodila by jsi bezpečně,
jak v děloze.
Co nese vítr jara zabalený
v tišině lesního klidu,
do  zim, zakončených teplem Zimohradu.
Stavěnho ze slastí hořkého ledu,
zrodí anděla napořád zamrznutého,
a k ledovému království odsouzeného .
Má  křídla z vloček s nemocí smradu
Z Chemikálií a žluťi jódu,
co kape na stránky životního úkolu.
Příběh divoce roztančený koncem pera osudu,
Však dvětřetiny nenapsaných stran zbývá v sešitu.