Cesta dávná

Jsem ve vlaku
A míhající stromy měří mi můj čas.
Hledím do dáli,
knedlík roste v krku,
Modlím se, ať vrátím se tam zas.

Kam? Ptáš se.
Tam, kde se srdce rozlomilo,
Když odmítlo se odlepit,
Třesouc se,
Když se kolo otočilo,
Čas přišel se rozloučit.

Ty rány nesu
A jizvy z nich,
A srdce zbývá čím dál míň,
V hrůze, děsu hledám smích.
A zavírám se v prázdnou síň.

Klap. Klap.
Slyším své kroky,
Jak rozléhají se ozvěnou
A cítím v sobě lásky broky,
Co kvetou, když si lidi vzpomenou.


Kap. Kap.
Padají kapky krve,
Když květy lásky rozkvetou
A v té chvíli, jako prve,
Slast s bolestí se propletou.

Zpívají tiše sladké hlásky,
Když prosím, ať květy uvadnou,
Že bez bolesti štěstí lásky,
Stává se prázdnou ozvěnou.