Jednoho krásného dne

„A prdi ven!“ dodal, tak jako každé ráno, poté co rozhodil peřiny, natřásl polštář a otevřel okno. Čerstvý ranní vzduch pronikl kolem jeho šedivé hlavy do místnosti. Věštil krásný den.
Zašel do kuchyně, kde už bábrlinka připravovala snídani. Přistoupil k ní zezadu a své široké dlaně přitiskl na její dvě půlinky.
„To je květ, o němž chtěl bych pět, to je krásné pozadí…,“ zanotoval při tom a potěžkal je.
„Dej pokoj, blázne starej!“ začepýřila se na oko bábrlinka, ale nebránila se, ani příliš nemohla, nechtěla-li upustit vajíčko, které se právě chystala rozbít do pánve. Využil toho a své dlaně přesunul na její přední přednosti.
„Tak ty nedáš pokoj? Co to do tebe vjelo, rarachu jeden?“ byla její jediná reakce, ale pak položila vajíčko stranou, otočila se, lehce ho objala a dostal od ní hubičku. Jen takové ozobnutí na tvář, ale jemu to postačilo. Posadil se za stůl a čekal, co mu podstrojí.

„Jdu ven,“ řekl po snídani, „je tak nádherně, bylo by škoda toho nevyužít. Nepůjdeš taky?“
„A kdo bude vařit?“

Těsně před polednem se vrátil a hned se začal furiantsky chlubit, co všechno stihl. Umlčela ho až horká polévka, musel foukat. Výjimečně si poručil i jeden knedlík navíc. S jídlem se loudal, jako obvykle. Ona zas, jako pokaždé, s potěšením pozorovala, jak mu chutná. Ani dnes tomu nebylo jinak. A on jí ani dnes neopomenul vše nadšeně pochválit a na důkaz spokojenosti si s hlasitým mlasknutím olízl rty.

Došla pro pivo. Než se vrátila, usnul u stolu. Hlava mu klesla na stranu.


Ale tak nějak divně.


Přivolaný lékař už mohl konstatovat pouze jedno jediné.