přidáno 02.12.2020
hodnoceno 4
čteno 40(3)
posláno 0
Na pohotovosti jsou mraky lidí. Sedí na koženkových sedačkách a v letním podvečeru znaveně klimbají. Na zpocených čelech se jim lesknou krůpěje potu. Na to, že se smráká, je pořád poměrně dusno.
Zůstanu stát vedle dveří a vyčkávám. Trvá to dlouho. Na řadu se dostanu až zhruba za hodinu.
„Vaše ID, prosím,“ osloví mě sestra místo pozdravu, sotva za mnou zapadnou dveře.
„Jistě,“ shodím na zem batoh a začnu se v něm přehrabovat. Mám ho uložený v dokladovce spolu s pracovním a zbrojním průkazem. Prohledám celý bágl poměrně pečlivě, ale dokladovka v něm není.
Sakra! Musela jsem ho zapomenout doma při tom všem rozrušení. Jsem blbka.
„Omlouvám se, ale nemohla bych vám ho jen nadiktovat? Nejspíš jsem ho zapomněla doma,“ hlesnu sklesle.
„To tak. Co když nadiktujete falešné údaje, dneska podvádí leckdo. Každý takový lhaní my pak zaplatíme ze svých daní,“ zamračí se sestra.
„Mám práci, a tudíž si platím i pojištění. Jen jsem si zapomněla tu kartičku,“ stáhnu podmračeně rty. Přece jsem tu frontu nestála zbytečně.
„A co se vám přihodilo?“ zeptá se starší doktorka, která až dosud něco ťukala do klávesnice.
„Popáleniny. Potřebuju je převázat,“ zvednu ruku do výše.
„Snad jste nebyla včera při tom požáru v táboře?“ zvedne se.
„Byla. Pracovně.“
„A kde děláte?“
„U stráže,“ odpovím tiše. Jasně, že by bylo lepší být záchranářka. Tu by zcela jistě ošetřili hned, protože bych patřila do jejich party. I hasič by měl dobrou pozici. O strážných veřejnost nemá příliš vysoké mínění…
„Takže jste to vy,“ žene se ke mně najednou žena v bílém plášti.
„E?“
„Ta krátkovlasá dívčina, co vytáhla z toho hořícího bordelu moji dceru…“
„E?“
„Viděla jsem vás ve zprávách a moc vám za to děkuji. Liria bude díky vám v pořádku,“ stiskne mi pravici.
„Vaši dceru?“ vykulím oči.
„Dělá druhým rokem u záchranky. Já jí vždycky říkala, že to není bezpečná práce, že by měla jít radši někam na internu, ale nedala si říct. Včera se jí ta její tvrdá palice málem stala osudnou. Nebýt vás, nemusela tu už být,“ zalkne se.
„Mám radost, že je vaše dcera v pořádku. Pozdravujte ji.“
„To si pište, že budu. Taková náhoda. A teď mi ukažte tu ruku. Podívám se na to. A zítra, až půjdete na převaz, tak rovnou zaklepejte. Ať nemusíte čekat tu hroznou frontu.“
Být hrdina se vyplatí.


***


Hlavní sál Orbenské radnice je přeplněný k prasknutí. Po stranách se mačkají členové integrovaného záchranného a na velké plazmové obrazovce běží záběry z nejdůležitějších zásahů tohoto roku.
Policejní akce v centrální orbenské nemocnici, kde se chtěl odpálit nějaký blázen, srážka dvou špatně naprogramovaných rychlovlaků, několik nebezpečných autonehod, havárie meziplanetárního vznášedla. A naposledy požár v bellanském táboře.

Nejistě přešlapuju ve své nejlepší uniformě před shromážděnými kolegy, a netrpělivě vyčkávám, až primátor Gula dokončí svůj projev. Chci to už mít, co nejdřív za sebou. Necítím se takhle na očích úplně nejlíp. Po mém boku postávají hasiči, zdravotníci, pár policajtů a mladá záchranářka se zarudlou jizvou na pravé tváři. Vděčně mi pokyne.
Mírně pokrčím rameny, jako že není zač. Jako není. Dělala jsem jen svoji práci, díky níž mám pokoj ve zděném domě a čokošku ve skříni. Teda teď už ne, ale než jsem začala marodit, tak tam byla.
Oči mi zvědavě těkají po křišťálových lustrech, mramorových sochách v nadživotní velikosti a lakovaných parketách vycíděných do nevyššího lesku. Vzpomenu na Ulinu. Ta si tady musela dneska pěkně máknout. Chudák.
Zrak mi zabloudí k vybraným lahůdkám umístěným na sněhobílých ubrusech. Už se těším, až je budu moci ochutnat. Některé vypadají hodně cizokrajně. Ty určitě nepochází z téhle planety.
Ruba by tady byla ve svém živlu, ušklíbnu se a ruka mi podvědomě vystřelí k přívěšku na krku. Je to vlastně jediná ozdoba, co nosím. Cetka z pobřeží, kterou mi dala, abych na ni nikdy nezapomněla. A tak na ni teď myslím. Jak by se tu cpala, kdyby tu byla.
Musím se jí někdy ozvat, nebo ji navštívit. Nemám v tomhle ohledu nejčistší svědomí. Poslední dobou jsem žila jenom prací a minulost se kvůli Plamínkovi snažila spíš vytěsnit. Jenže to byla blbost. On před sebou člověk stejně neuteče. Musí se umět přijmout i se svými slabostmi a nočními můrami.
A primátor řeční. Dává na odiv vybavení, výstroj a výcvik všech uniformovaných složek, kterým se díky tomu podařilo minimalizovat škody na majetku a ztráty na životech. Na jednu stranu děkuje za práci všem zúčastněným, na stranu druhou chválí sebe a svůj tým za investice, které město každoročně do integrovaného záchranného systému vynakládá. Má na sobě dobře padnoucí sako z kvalitního materiálu a ve tváři usazený profesionální úsměv, který mi však přijde kapánek neupřímný.
Vše se leskne a blyští a fotoaparáty reportérů předních médií cvakají o sto šest, až si musím zaclonit oči, aby mě neoslňovaly.
„A nyní bych rád ocenil zde nastoupené jednotlivce, kteří svou mimořádnou statečností a odvahou prokazatelně přispěli k záchraně mužů, žen a dětí. Neboť tito výjimeční hrdinové neváhali riskovat své vlastní životy, aby pomohli jiným ze smrtelného nebezpečí,“ pozvedne konečně hlas.
Polknu. Jde se na to. Teď hlavně neudělat nějaký trapas.
Pohlédnu do tváří ostatních kolegů, kteří více než po oceňovaných pokukují po občerstvení na bílých ubrusech. Někteří se mezi sebou tlumeně baví, jiným skelní pohledy nudou. Na jednu stranu je chápu. Koukat, jak oceňují někoho jiného, než jste vy sami, je zdlouhavé a otravné. Stát nahoře v záři reflektorů znamená naopak pěkné nervy.
Jak tak bloumám od jednoho ke druhému, najednou strnu.
Pohled šedomodrých očí mi v útrobách rozkmitá motýlí křídla. Ztmavnu rozpaky.
Hort.
Netuším proč, ale je tu. Usmívá se. Když si všimne, že se na něho dívám, zvedne palec vzhůru a mí a povzbudivě na mě mrkne.
Je to hřejivé a tak strašně povzbuzující. Do mé zmatené duše pronikne paprsek prchavého štěstí.
„A jedno z posledních ocenění za záchranu bellanského nemluvněte a kolegyně v nouzi získává…,“ učiní primátor nacvičenou pomlku.
Přejedu jazykem po vyschlých rtech a nervózně si prohrábnu svoje černé strniště.
„…Gana Jaurisová, za svou výjimečnou statečnost a houževnatost při výkonu služby.“
Na plazmovce se znovu objeví záběr, který znám už absolutně zpaměti.
Sálem zaburácí hřmotný potlesk. Blesky fotoaparátů se rozcvakají, až mě z toho rozbolí oči.
„Gratuluji,“ podá mi Gula pravici. Má kluzkou zpocenou dlaň a velmi jemný, takřka zženštilý stisk. Je cítit drahým kořeněným parfémem. Vypadá, že si pudruje obličej, aby se méně leskl na pořízených fotografiích.
„Děkuji,“ odvětím ochraptěle. V krku mám sucho.
Tohle je tedy to opravdové štěstí. Nejmocnější muž, největšího města mi tady udílí poctu. To po čem jsem odmalička prahla, se z ničeho nic bez varování stalo skutečností. Zastaví se mi dech. Chci si tuto malou chvíli uložit navždy do své mysli a nikdy na ni nezapomenout.
Připadám si jako opravdový vítěz. Nejen nad svým osudem, ale i nad nenávistí, kterou se mi podařilo ovládnout a získat díky tomu více, než v co jsem kdy doufala.
Cítím, jak mi primátor na klopu uniformy špendlí blyštivé vyznamenání, dívám se do Hortových rozzářených očí a moje nitro ovládá omamující hrdost. Právě jsem se ocitla na vrcholu tak vysokém, že by mě to nenapadlo ani v těch nejodvážnějších snech.

V jednu chvíli všechno ztichne. Ti, co se až dosud tlumeně bavili, se otáčí směrem ke vchodu.
I já pohlédnu tím směrem. Mezi shromážděnými lidmi si klestí cestičku skupinka mužů v černých uniformách a taktických vestách. Vzhledem k tomu, že jsou plně ozbrojeni, s největší pravděpodobností nepatří k pozvaným. Jde o vysoké, urostlé muže ze speciální jednotky, kteří budou nejspíš ve službě. Všichni jim ustupují a zvědavými zraky pozorují jejich nečekaný příchod. V sále zhoustne vzduch.
Dojdou až doprostřed a začnou se okolo sebe pátravě rozhlížet, jako kdyby někoho hledali. Pohledem kontrolují obličeje a srovnávají je s malou kartičkou, kterou drží nejvyšší z nich v dlani. Analytickým zrakem zkoumá jednoho po druhém.
Celou dobu je zvědavě sleduju stejně jako ostatní, dokud svou pozornost nezaměří mým směrem a nevydají se k nízkému podiu, na kterém stojíme.
„Gana Jaurisová?“ probodne mě zrakem vysoký.
„Eh?“ začne mi znenadání chybět vzduch v plicích. Vůbec nechápu, co se děje. Srdce se mi rozbuší, že hrozí vyskočením z hrudi. Cítím bublání krve ve spáncích. Cítím problémy.
„Je toto váš identifikační doklad?“
Zamrkám a překvapeně couvnu.
ID!
Úplně jsem na něj v neschopnosti zapomněla. Nepotřebovala jsem ho k fasování zbraně ani k ošetření na pohotovosti. Nestresovala se tím…
„Nevím, o čem to mluvíte,“ uhnu pohledem.
„Odpovězte! Je, anebo není,“ ztvrdne pohled příchozího. „Pokud jeho vlastnictví odmítáte, dokažte, že vlastníte jiný.“
„Je to moje identifikace,“ hlesnu bezmocně.
Šumění v sále začíná připomínat mořský příboj.
„Je padělaná.“

přidáno 20.12.2020 - 20:58
Nine: Super, že čteš a že tě to baví. Mám radost.
přidáno 20.12.2020 - 20:54
Dobře analyzuje sebe a ostatní. Přijmout se se svými slabostmi - s tím souhlasím. Jé Hort... Průser. Už jsem chtěla končit ale musim pokračovat, to se nedá jinak.
přidáno 02.12.2020 - 18:21
človiček: Tak ono nejde být pořád nahoře, člověk by se nudil...
přidáno 02.12.2020 - 17:05
Pěkně Nás houpeš . :-) nahoru, dolu......funguje to a občas se tak cítím i ve svém životě. Snažím se proto udržet ve středu obou protipólů.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/23 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/24
Předchozí dílo autora : Gana/22

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
človiček, Mlčeti Zlato, Z nitra
» narozeniny
Zvrhlík [13], Noisy [12], ScarLiam [6], so.human@centrum.cz [3], Damir [1]
» řekli o sobě
Singularis řekla o Sebastián Wortys :
Zcestovalý umělec, filozof a snílek v jedné osobě. Stvořitel 3D mouchodlaka na fazolové ovládání, nesčetných neologismů a spousty dalších výplodů nezávislé mysli. Svérázný, ale inteligentní a schopný. V jeho dílech je víc, než se na první pohled zdá. Občas mívá opravdu geniální myšlenky.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku