|
C dur...
 23.11.2020 0 666(4) 0 |
Užvaněný déšť, prší
na mou plochu. Urvu
započnu, rozhodnu tmu.
Slýchám zoufalý pláč z
mích úst proniká a zaniká.
Drsný svět bez pozlátek.
Tupý člověk, hrubé zrno.
Moc je plno, méně je i více.
Sedím a tak si lokálně brečím.
Z úst se dere, neúspěch člověka.
Zírám do ničeho a do všeho.
Hnízdím jako, senilní robot.
Zařvu otázku, potichu si odpovím.
Zapomenu heslo, ještě slzy ukápnou.
Deru se na povrch, sdílím paniku.
Jsem, nebo jenom sním, noční můru.
Chci se probudit, brýle si důstojně nasadit.
Být člověkem s povděkem brát co odchází.
Nacházím jen odpad slibů, klopotně srdnatě.
Mručím zurčím konec začátků, těm odpovím.
Na otázku, pokálenou smrdutou plnou zvratků.
Cesta někam vedla, už to tak není, zcela zbledla.
Dere se na utajené místo, z hloubi nepochopení.
Už nic není nezbylo, rozryté mámení promarněno.
Deset slz jedna kapka krve, už jen hlavou škube.
Zraněný ukryt v domnění mámení, slit do sklenice.
Vítr roznese tvoje slova, poslední ústa zranitelná.
Podoba vraha, zabil tebe člověka, jak se změnil.
Svědomí pochybné pověsti, nezapočne rozkol zvěstí.
Mámení máš ho v hlavě, myšlenky upocené zlotřilé.
Ještě pláče v krutosti dne, zabředl do noci plné nectností.
na mou plochu. Urvu
započnu, rozhodnu tmu.
Slýchám zoufalý pláč z
mích úst proniká a zaniká.
Drsný svět bez pozlátek.
Tupý člověk, hrubé zrno.
Moc je plno, méně je i více.
Sedím a tak si lokálně brečím.
Z úst se dere, neúspěch člověka.
Zírám do ničeho a do všeho.
Hnízdím jako, senilní robot.
Zařvu otázku, potichu si odpovím.
Zapomenu heslo, ještě slzy ukápnou.
Deru se na povrch, sdílím paniku.
Jsem, nebo jenom sním, noční můru.
Chci se probudit, brýle si důstojně nasadit.
Být člověkem s povděkem brát co odchází.
Nacházím jen odpad slibů, klopotně srdnatě.
Mručím zurčím konec začátků, těm odpovím.
Na otázku, pokálenou smrdutou plnou zvratků.
Cesta někam vedla, už to tak není, zcela zbledla.
Dere se na utajené místo, z hloubi nepochopení.
Už nic není nezbylo, rozryté mámení promarněno.
Deset slz jedna kapka krve, už jen hlavou škube.
Zraněný ukryt v domnění mámení, slit do sklenice.
Vítr roznese tvoje slova, poslední ústa zranitelná.
Podoba vraha, zabil tebe člověka, jak se změnil.
Svědomí pochybné pověsti, nezapočne rozkol zvěstí.
Mámení máš ho v hlavě, myšlenky upocené zlotřilé.
Ještě pláče v krutosti dne, zabředl do noci plné nectností.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
SÓLISTA : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : JEKOT
Předchozí dílo autora : SMRTIHLAV
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Reiko [14], lk.firefox [13], Crystal [10], zlatesvetlo [8], Maureen [8], ZaZu [2], Tomáš Černý [2]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
