Pomalé vlaky

vzpomínáš Jáchyme
zem byla koberec a kvetla
měkká; přívětivá k nahotě
hřebínkem z pěti prstů
česal si zlato z obilí

otec říkával: šikovné ruce
navždycky zůstanou pilířem světa
miloval tě
i s šaty zmazanými hlínou

neboj
než ráno kohoutek zaskřípe vrátky

vše ti odpustí

pro hnědé oči nesl by tě
po celý život na ramenou


nevěř Jáchyme
že pomalým vlakům se nezdají sny
za výhybkou čekají hvozdy
prachové peří
zahradník s košíkem spadaných jablek
hází je; ty chytáš potlučenou rukou

chuť bývá silný pán
utopí ostatní smysly

nenech si vytlouct z těla
byť jen malichernou
vzpomínku na domov

jsme křehcí lidé
Jáchyme


minulost vytekla komínem
beránčí vlásky
táhnou s chmýřím cestou po modré
dech po boji

jako když vískáš nehty zeď
slyšíš mě Jáchyme?

nic si nevyčítej
oči jsou příliš velké pro spánek


a na konci trati se každý vlak
stane světelným vojem