Epilog

S láskou žiji,
láskou umírám.
Jak jedovatou zmiji,
co chová v sobě
každý jenom sám,
ty city v každé době
proklínám.

Láska hryže,
jako hyena.
Každý ví že,
neplatí zmýlená,
však ta díže,
plná citů tobě navzdory,
roste a bují jako nádory.

Konce není
marnosti.
Ani snění
nemá slušnosti,
když nevítáno -
odejít,
sebou samo,
duši nepřelít.

Tak pomalu umírám
v křeči marnosti,
zmítám se v ní sám a sám,
rozervaný, v nahosti.
S vizí,
že mne balí v černý háv
ruce chladné, cizí,
dopředu si skládám epitaf.

"Spálený city
na popel,
vyhrát boj lítý
neuměl."