Zázněje

Dáváš mi prst na rty,
prý nesmím mluvit dál.
Obraz snu vložíme do pasparty
aby vždycky vyvolal
to tiché nic co mezi námi bylo,
zdání, že vlastně nic se neztratilo.

Dáváš mi ruku, svou teplou dlaň
a mně se všechno vrací, Bože chraň,
jen zase ve mně nezůstaň.
Vždyť vím, v tom stisku není přízeň,
jen po jiných citech žízeň.

Dáváš mi naděje,
čteš čáry osudu,
prý slyšíš zázněje
ač s tebou nebudu.

Schoulený v beznaděj,
přikrytý temnotou,
dál čekám na zázněj,
k pokání s ochotou.