přidáno 21.06.2008
hodnoceno 4
čteno 746(21)
posláno 0
Vystoupila z vlaku a bezděky pocítila, jak jí na tvář prudce dýchl horký opar pouštního města. Nasadila si tedy sluneční brýle a černá skla zakryla její mandlově hnědé oči, které se v slunci rozpouštěly v jantarové zlato.
Přes rameno si přehodila kabelku a vydala se svižným krokem od nádraží do ulic. Po chvíli ji začalo zalévat horko, rozepnula si tedy první knoflík u kabátku z tmavě rudé kůže. U obchodu s klobouky zabočila doleva. Druhý knoflíček.
„Ach, pardon,“ omluvila se spěšně, když narazila do nějakého muže, ale rychle šla dál jako by se nic nedělo. Evidentně měla velmi naspěch. Na čele jí začaly vyrážet krůpěje potu. Už zbývalo jen pár minut.
Konečně tam dorazila. Ve zlatém světle odrážejícího se od písku všude kolem se rýsoval kdysi bílý palác. Dnes to byl již zborcený chrám, zřícenina kdysi velkého a slavného svatostánku.
Vyšla po kamenných schodech a vnořila se do příjemného stínu skrytého za sloupovím. Uvnitř chrámu bylo ticho. Ticho, klid a šero. Musela si sundat brýle, aby viděla alespoň o něco lépe. Zvolnila krok. Prostorem v kupoli se rozléhaly zvuky jejích podpatků narážejících na studenou mramorovou podlahu. Přesně uprostřed se zastavila – na přesném kruhovém ornamentu vyloženém tyrkysově modrými mramorovými pavučinkami. Čekala, až se objeví ten, za kým přišla.
Na zázraky však nemusela čekat dlouho.
Ze tmy kněžiště se vynořila tmavá postava a plavným krokem se přibližovala. Ale dříve, než mohla cokoliv udělat nebo říct, postava vzplanula a starým chrámem se rozlehl uši rvoucí ženský křik a zvuky podobné ranám bičem.
Jediné, co pak zůstalo na zemi, byla tenká bílá obálka s iniciály.

Větrák se pomalu točil a stín rotujících se ramen mě pravidelně hladil po obličeji. Vnímal jsem to pouze jako rozdíly světla a tmy za svými víčky, jelikož jsem byl tak otupělý, že jsem pořádně nedokázal vnímat ani tep vlastního srdce. Všechny mé myšlenky a pocity se spíjely v jednom jediném laserově zeleném světélkujícím démonickém oparu. Události uplynulých nocí jako by se rozmazávaly zpoza mléčného skla. Nevnímal jsem bušení na dveře toho špinavého pokoje v ještě špinavějším hotelu. Ale i přes ošumělost pohybů a smyslů z mých vyschlých úst vyšlo chraplavé „Dále.“
„Pane Walois?“ Do potemnělého pokoje vešla, dle mé nepřesné domněnky, žena. Usoudil jsem tak podle hlasu posazeného o něco výše než mužský, ale i tak měla příjemný ženský alt. Někde uvnitř mysli mi tím něco připomněla.
To mě přimělo se posadit ve zmuchlané posteli. Zamžoural jsem do zeleného šera, ale jediné, co jsem rozeznal zamlženým zrakem, byl jakýsi tmavě rudý flek. Vše se mi komíhalo před očima. V celém pokoji se válel pach dlouho nevětrané místnosti.
„Jste Jeff Walois?“ zeptala se znovu.
Pokrčil jsem rameny. „Záleží na tom?“
Přišla blíž. „Jmenuji se Tamara Croweyová. Jsem novinářka.“
Vstal jsem a ještě trochu omámen jsme došel k umyvadlu a pustil vodu. „Co ode mě chcete?“ řekl jsem unaveně.
„Něco jsem vám přinesla. A chtěla bych o tom vědět něco víc.“
Opláchl jsem si obličej ledovou vodou. Trochu mě to probralo. Uvědomil jsem si konečně, že za mnou přišla slídivá novinářka a já tu stojím v oškubaných starých a špinavých džínách a je mi vlastně úplně jedno, proč je tu.
Prudce jsem se otočil. Už jsem viděl trochu ostřeji a o to víc jsem si začínal všímat, že se ta dáma do tohoto odporně špinavého prostředí vlastně vůbec nehodí. Proč je tedy zde?
„Co přinesla?“
„Myslím, že by vás to mohlo zajímat. Jste zřejmě jediný, kdo o tom ještě něco ví,“ a s těmi slovy mi podala malou bílou obálku. Přistoupil jsem blíž a obálku si vzal. Když jsem ji potěžkal, napadlo mě, že v ní musí být nějaký kovový předmět, protože byla celkem těžká. Rozlepil jsem ji a obrátil vzhůru nohama.
Na ruku mi vypadl tenký kovový kroužek, vypadal jako jednoduchý prsten, o nezvykle velkém průměru, po jehož obvodu byly vyryty nějaké znaky, a kus starého popsaného pergamenu. Na chvíli jsem ztrnul a hlavou mi během vteřiny prolétlo nesčetně obrazů, zvuků a pocitů.
Jeanette, propast, bolest, propast, neskutečná rychlost, bolest, černá propast, čas, zelené světlo.
„Co to má být?“ zvedl jsem netečně pravé obočí, jako kdybych neměl ani tušení, co právě držím v ruce. Ale asi to na mě musela poznat – v přetvařování jsem nikdy nebyl moc dobrý.
Novinářka přimhouřila oči.
„Podívejte se pozorně na ten pergamen,“ pohlédla na mě a založila si ruce na prsa.
Zvedl jsem útržek blíže k očím. V pokoji bylo šero, ale můj zrak mu již dávno přivykl natolik, abych viděl dobře. Ale ani jsem to nijak dvakrát nepotřeboval - věděl jsem totiž perfektně, co je na něm nakresleno. Poznal bych to snad i po tmě – část tváře ženy, která v agonii křičí. Oči má vytřeštěné, nos rozšířený hrůzou, ústa křičí. Útržek z ženy, kterou jsem kdysi tak moc miloval. Pohled na Jeanettinu tvář mi otevřel staré rány zajizvené alkoholem a marihuanou. A zas to bolelo stejně jako před lety.
„Vy víte, kdo to je, že?“
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a rázně hodil oba předměty, které mne pálily v rukách, zpět do obálky. Vrátil jsem ji novinářce a otočil se k ní zády.
Vyčkávala tiše u dveří, zatímco jsem v odrazu skla hledal ve svých zakalených prázdných očích, kdysi barvy holubí šedi, pravdu sám v sobě. Už jsem přestal doufat a teď je naděje zase zpět. Buď zemřu, anebo budu žít. Žít, ne přežívat jako doposud – v alkoholu a konopném opojení.
Pomalu jsem se otočil. Tamara tam pořád stála a čekala. Když jsem na ni pohlédl, zvedla zvědavě obočí.
„Tak...?“
„Dr. Jeanette de Comsaireux, daemonoložka, narozena 1971 v Marsellei, pět let pohřešovaná...a 120 po Kr. ubičována v Jeruzalémě.“
„Vy to umíte vysvětlit? Nebo se mýlím?“
Dával jsem si s odpovědí na čas. Vůbec se mi nechtělo o tom mluvit s někým naprosto cizím. Mluvit o takovém zážitku, který mi rozerval celý život, není totiž nijak jednoduché.
„Ano.“
„A?....povíte mi o tom něco?“ Ani to nedořekla a už jsem zaslechl to očekávající cvaknutí spínače na diktafonu. Ztěžkl mi žaludek. Jako kdyby mě někdo naplnil olovem.
Obrátil jsem se obličejem zpět k oknu a chvíli se rozmýšlel, jak vlastně začít. Zkuste se dostat do pozice člověka, jehož životní tragedie se má vtělit do novinového článku na první dvojstraně nějakého amerického plátku...a po pár dnech se po něm už nikdo neohlédne, jen vám zůstanou otevřené dávno zaplácané rány a je jen na vás, abyste se z toho opět sami vylízali. No nic...
„Začalo to, když jsem poznal Jeanette. Na střední škole, studoval jsem psychologii a ona teologii. Měli jsme společné hodiny náboženství. Věděl jsem, že ji přitahují temné stránky historie, tmavý život bible....prostě odvrácená strana dobra. Začala se hrabat ve věcech, ve kterých neměla. Pohltilo ji to. Zašla až tak daleko, že se pokusila o vyvolání nějakého démona. Málem ji to zabilo, nemohla se z toho transu dostat. Byla jako posedlá. Ale po pár měsících to bylo zas dobré. A pak se to vrátilo asi po roce. Byli jsme na dovolené v Egyptě. Prolézali jsme tam takový rozbořený dům. Spíš ruiny, než že by to připomínalo dům. Jeanette tam našla takový podivný šperk z nějakého černého kovu. Byl lehký a leskl se. Připomínal nějakou monstranci nebo korunu. Možná kus z nějakého mechanismu. Až když jsme našli i ten kroužek, co nyní leží v té obálce, pochopili jsme, co to je. Všichni jsou si rovni – kruhový stůl krále Artuše – kruh – nekonečnost – celistvost – věčnost – jednota. Chápete ne? No tak..zapojte trochu fantasii. Vždyť jsme našli vstupní bránu do pekel! Nedivte se tak. Jeanette se šťourala v příliš mnoha věcech a měla své za sebou. V podstatě se nemohlo nic stát.
Vlastně ... všecko bylo hned jasné – Jeanette na ten kruh zírala jako posedlá, vyděšená a fascinovaná. Nemohl jsem dělat nic jiného, než se snažit ji přesvědčit, aby to opět zahrabala do písku a abychom opustili to místo. Ale marně. Než jsem jí v tom stačil zabránit, zasunula tenký kroužek do středu té koruny či šperku (pak mi došlo, že to mohl být zámek od nějaké knihy – grimoáru nebo něčeho takového) a začal se zvedat písek. Vše se točilo ve víru, vtáhlo nás to do jakéhosi pouštního Maelströmu. A řev. Hrozný řev všude, vřískot...
A pak bylo najednou ticho. Tlačilo to do uší. Nedostatek čerstvého vzduchu mě dusil. Jako kdyby ho z té temnoty někdo vysával. A byla zima. Neskutečná zima, zpocené triko se mi lepilo na záda a studilo.
Šepot. Slyšel jsem šepot. Šepot a vzdechy. Vytáhl jsem zapalovač a rozsvítil ho. Co jsme viděl, mě uděsilo. Jeanette seděla na zemi a nějaký stín jí stříhal ty nádherné světlé vlnité vlasy dlouhé až do pasu. Myslel jsem v tu chvíli, že mi zkamenělo srdce. Přišel jsem blíž...mohl jsem ji obcházet, ale nemohl jsem se jí dotknout. Byla ale úplně jiná ... moje Jeanette ... bílá, prázdné oči ... vybledlými rty něco šeptala. Šeptala si s tím stínem jako kdyby to byl její milenec. Rozeznával jsem v něm mužskou postavu bez tváře, padlého anděla s kovovými křídly. Kdybyste si prohlédla ten kovový zámek, do něhož se tento kroužek zasouvá, uviděla byste ho tam. Přízrak s rozšklebenýma očima.
Nejsmutnější na tom asi bylo to, když se ke mně Jeanette otočila zády, chytila se okolo krku toho stínu a odletěla sním pryč. Do té doby mi byla zima, ale potom jsem mrznul. Černý prostor kolem mě se začal smrskávat. Začal jsem pociťovat nejdříve mravenčení, pak bolest jako kdyby vám někdo vnitřnosti stahoval ostnatým drátem. Padal jsem, všude vířil písek a předměty, vzpomínky. Řezaly mě do kůže jako kusy papírů. Nahmatala byste tam v tu chvíli snad i vítr, kdybyste chtěla. Jak jsem padal, obracelo mě to naruby. Jako kdyby všecky mé buňky zvracely. Všude se rozhořely zelené plameny. Pálily a bodaly. Vůbec netušíte, jaké to bylo...“
Tamara tiše seděla a pozorně mě poslouchala.
„A co se dělo potom? Kam zmizela vaše žena?“
Ach Bože! Cítil jsem se tak nahý. Řekl jsem jí toho už tolik. Proč chtěla vědět víc? Proč chtěla vědět VŠECHNO? Skoro jsem plakal, jak mě to opět bolelo. Tamara byla tak nenasytná po informacích a já tak na dně, že mi bylo asi jedno, že se na pár dní stane můj příběh fenoménem a pak upadne nadobro v zapomnění. A konec konců – až zemřu, nebude nikoho, kdo by to potřeboval oživovat.
„Jeanette se propadla do země stínů. Tam, kam žádný živý člověk dosud nevkročil. Už nebylo cesty zpět. Až jednou, za svítání, pro mě přišla. Měla bílá křídla a usmívala se. Mluvil jsem s ní. Řekla mi, jak bojovala s démony. Pověděla mi, že když ho svrhla z nebes, propadla do neznámého města v poušti. V Jeruzalémě ji měli za čarodějnici, za špatné znamení, které je třeba odstranit. Nevěřili jí, když jim vyprávěla, jak bojovala s démony. Měli ji za sukubu. Popálili jí obličej a chodidla a pak ubičovali přivázanou za ruce ke kříži jako kající se kacířku. Taková potupa. Nikdo jí nevěřil.
Plakal jsem, když mi to zpívala do ucha andělským hlasem. Co ale čekala? Že jí odpustím? Že jí odpustím, že mě neposlechla tehdy v poušti a zahrávala si s něčím, co jí do ruky nepatřilo? Nevím. Mohl jsem jí jenom dát sbohem. Pak zmizela a už jsem nikdy její tvář ani stín neviděl...“
Asi byste neuhádli, co se potom stalo. Tamara vstala a přišla ke mně. Připadal jsem si jako prázdná vegetující skořápka. Nic víc. Schránka, která dýchá, jí a pije. Vzala mou hlavu do dlaní a utřela mi oči. Ještě mi nebylo tak zle. Ještě nikdy jsem na to nevzpomínal.
„Nebudu o vás psát.“ Řekla pak jen, vzala si kabelku a ještě se na chvíli zastavila, snad aby si prohlédla, co všechno zbylo z muže, který všechno ztratil. „Doufám, že se ještě setkáme. Ráda bych vás uviděla třeba v Londýně.“
„Myslím, že jste poslední, kdo mě viděl, Tamaro. Žijte tak, abyste mohla umřít s úsměvem. Sbohem.“
Jen pokývla hlavou a se ztrátou hlasu za sebou zavřela dveře. Asi byla poslední, kdo se té studené a špinavé kliky dotknul před příchodem policistů o dva měsíce déle.

přidáno 21.07.2008 - 22:23
Na podobné sci-fi moc nejsem. Leč tebe jsem si přečetl.

Tak nejprve chválu:
- Je nutné upozornit na poměrně dobře zvládnutou gramatickou část textu. Nenachází se v něm žádné do očí bijící hrubky, které vždy jen zkazí dojem. Dalo by se říct, že je to samozřejmost. Já jen dodám - kéž by byla.
- Máš pěkně, jasně, srozumitelně zvládnuté popisy. Čtenář nemá problém s představivostí, pokud není naprosto bezfantazijní.

A teď kritiku:
1) Maličkost, ale objevuje se ti tu slovo perfektně. Do celého příběhu to archaicky vůbec nezapadá. To je asi jediné místo v textu, které mě vyhodilo z kontextu samotného příběhu.
2) Ta Mariuhana. To se mi moc nelíbí. Pochopil jsem, že hlavní hrdina je povětšinu času uzavřen sám v pokoji a příliš často nevychází, ale právě Mariuhanu by musel shánět asi velice často, navíc mezi lidmi a hlavně asi trochu tajně. Ten alkohol má podobný problém, ale ten si může kupovat někde ve večerce naproti přes ulici, asi se shodneme, že trávu by tam nekoupil. Navíc i když zažil těžký zážitek, je to přeci studovaný člověk. Nevím jestli by se uchýlil právě k mariuhaně. Když už k droze, tak ke tvrdé.
3) Tento bod se bude vztahovat na všechny tvé příběhy, takže ho u dalších komentářů již nebudu opakovat. Máš dobré náměty, ale je škoda, že je nedokážeš více rozvést. Velice pěkně by se mi od tebe četl nějaký příběh na pokračování a snad se ho někdy dočkám. Protože takovéto krátké příběhy jsou pěkné, to ano. Ale skutečnou literární hodnotu jím ubírá krátkost. V podstatě by tohle mohl být takový malý výtah z knihy, který má navnadit čtenáře k četbě, ale tobě zatím chybí ta kniha =). Jestli jsi mě správně pochopila, snažím se tě přimět k napsání nějakého pěkného příběhu na pokračování... ;)...
přidáno 23.06.2008 - 23:22
Mno  … co k tomu říct… :-D
Ač to je poměrně neuvěřitelný příběh a novinářka by asi sklidila jen posměch z bláznovství že něco takového vydala s titulkem ,,pravdivé“ je to velmi čtivé vyprávění.
Velmi lehce si to čtenář může vše představit a nemá v tom zmatek jako co tedy vlastně vypadá.
I když to je vcelku pochmurný příběh a na místě Jeffa Waloise bych na tom psychicky nebyl o nic lépe – což zřejmě většina z těch jenž tento příběh četli –, ani se nedivím že se (zřejmě) zabil, i přesto vše bych to zařadil mezi tvé klidnější, nenáročné příběhy. Což mu však nijak neubírá na kráse.
Veskrz jsem ti asi nic neřekl … ale co taky že jo :-D Vytknout není v podstatě co a čte se to velmi příjemně.
Tak zas někdy příště ;-)
přidáno 22.06.2008 - 20:34
Souhlasím s prostějánkem. Chtělo by to rozhodně více rozvést, aby se děj stal jasnějším.
přidáno 22.06.2008 - 17:04
napínavý děj, pěkně popsaný... jen mi občas nedocvakávají určité věci... ale třeba je to mojí omezeností :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kovový Démon : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Bouře v horách I.
Předchozí dílo autora : Andělé s quijotovskými úsměvy

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler
» narozeniny
Wolfii [10], havl [4]
» řekli o sobě
človiček řekl o "Autor"sám :
Jsme stejní,ve verších ostatních hledáme sebe,hledáme odpovědi na své pocity,emoce,lásky,bolesti trápení.Jsou verše které nás přesahují a verše které teprve rostou,přesto to píše jedna velká bytost složená z lidí,Mějme tu bytost,naše kolektivní fluidum rádi,rozvíjejme ho a pomáhejme mu.S láskou k Vám všem človíček.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Grily Weber

Grily Weber

Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2018 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku