Už neprosím o štěstí

Už neprosím o štěstí
zavírám oči a odpouštím
sobě i ostatním
tobě je jedno, co si kdo myslí
usmíváš se a zůstáváš daleko za tím vším
a hluboko pod námi veliké nic
a vím, že i já tam kdysi byla
společně s tebou
a taky s ní
možná kdyby šlo úplně zapomenout
tak by to celé zase dávalo smysl - ale nechtělas od nás přece jen víc?
nakonec
už jsi vystřídala trilion podzimů i zim
a stejně 
tě nikdo z nás nepochopil
možná jen
že polibek občas zachytí okamžik
ale co zachytí věčnost?
Co jsi vůbec zač?
A co je rozum? A co je láska? A co je život?
Ticho.
A když mlčíš, jak pak já můžu něco říct?
Vzdávám se.
Tobě.
A tomu zvláštnímu porozumění
když jí přejíždím po nahém těle nahou dlaní
přiznávám
je mi fetišem - rozkoš tý přidrzlý smyslnosti
když si pročítám perverzí v jejích vyděšených očích
opojná, nezkrotná a nepřeložitelná
prudkost
vdechování a vydechování
tančící s tím, co by se dalo nazvat
pozůstatkem mnoha smrtí.
Kurva.

Možná na ničem jiném prostě nezáleží.

Ale jedno mi řekni.
Když se díváš na nebe, cítíš, co i já cítím?