ANDĚL

Anděl přede mě se snesl
a já už to nečekal.
V kolenou jsem před ním klesl,
té nádhery se polekal.

Úsměv v tváři
oči s boží září,
křídla - pera z labutí,
vlídnost, něha, cit,
krása, co tě donutí
do dlaní své srdce vzít
a pokorně a rád
tomu andělu ho dát.

A svatá záře nejen nad hlavou,
ale všude kolem sebe
v níž na vteřinu prchavou
spatříš jak vypadá nebe.
Roucho, které čistě svítí,
háv co není šitý z nití,
ale z krásných připomínek,
na něm vzory z kopretinek.

Prý cestou zaslechl mé touhy,
mou lásku, víru, žal,
tak zastavil se na okamžik pouhý,
aby požehnání dal
a že zas musí letět dál.

Tiše mi říkal, že každý máme svého anděla,
že každému je jiný dán.
Já poklekl: "Ať slituje se Pán"
a v slzách jsem ho prosil, ať výjimku udělá.

"Ať tě neopouští víra,"
volal, když už se vznášel ve výši,
"v lásce je tvá síla,
miluj a náš Pán tě vyslyší!".

Snad v nebi vědí, že tak mnoho
a bolestně mě pálí splín,
že zoufale chci jenom toho
toho z kopretin.