OTÁČENÍ?

Jsou chvíle, kdy se všechno otočí.
Byli a už nejsou spolu
a slzy místo dolů,
vtékají zpět do očí.

I stíny vracejí se do mraků,
co je vrhaly
a blesky běsů, přízraků,
které trhaly,
je vidět už jen z povzdálí.

Jsou okamžiky, kdy se všechno zlomí.
Kořeny vzhůru rostoucí stromy
se vrátí do náruče země
a cosi šeptá tiše, jemně:
" Kráčet musíš dál.
Zač by jinak život stál?"

I srdce s hlavou přestanou se hádat,
jak v staré káře v nitru zachrastí.
Víc nechce se už padat
do bezedných propastí
a vzhůru člověk začíná se škrábat.

Pak prochází tu pláň,
kde padlo tolik slov a vyznání.
Teď poslední jen zbývá pokání,
co se má stát, to se staň.
S modlitbou, nechť lehká jim je zemská tíže,
pokleká a stlouká jim všem kříže.

Už nepřijímá pod obojí,
osamocen proti času stojí,
už necítí ten zmatek, vinu.
Jen z endorfinů kocovinu.