KONEC?

A zase,
pokolikáté už?
Po krátkém, něžném čase
vrazí ti nůž
do otevřených ran.
A místo rán
s polibky na oči,
ještě tím nožem otočí.

A ještě kolikrát,
budeš moci dávat, brát
a smát se a milovat?
Když pořád víc,
hroutíš se do singularity,
z níž neunikne nic.
Ani city.

Pomůže snad kopretinek lán
v časech smutku,
v němž zoufalství je pán?
Kdy přes nekonečno dobrých skutků
potisící přichází ten zmar:
"Bylo to hezké, ale ZDAR!"

Je to už navždy
a prožije to každý?
Není už nebe,
v němž lze vzývat TEBE?