Paříž 2019 I, díl 1.

Cesta tam, letiště a let
Díky nezměrné laskavosti jednoho kolegy se v noci z pátku na sobotu dostáváme se ženou na pražské letiště Václava Havla. Jelikož jsme na místě se značným předstihem, bloudíme po terminálech sem a tam a připadáme si jako Tom Hanks ve filmu Terminál, který na letištním terminálu uvízl s neplatným pasem po nečekaném převratu v jeho zemi.
To ale ještě netušíme, jak velké mohou být terminály na letištích v jiných zemích.
Zjišťujeme, že používaný pojem „odbavení“ ani zdaleka neobnáší jen frontu s letenkou do letadla. Tedy, v krátkosti. Fronta na tzv. chek in - kontrolu cestovních dokladů a výměnu bukovacího dokladu za skutečnou letenku a kontrolu velikosti a váhy zavazadel, fronta na prohlídku lidí a obsahu zavazadel (moje cestovní brašnička spouští alarm, slečna kontrolorka chce vidět můj zapalovač, důkladně jej prohlíží, několikrát škrtá a posléze schvaluje), fronta na nástup do letadla. A mezi tím vším fronty na občerstvení, na záchody a pozorování „Velmi Impotentních Persón“, tzv. VIP, kteří nemusí stát fronty na nic. A nádherně, až do brunátného amoku, se umí rozčílit, když někde musí čekat – třeba v řadě tří lidí před nimi, kteří jsou taky VIP. Měli by si zařídit VVIP a VVVIP. Aby se mohli předbíhat i mezi sebou.

Let vyvolává určitou nervozitu. Žena letěla naposledy coby malá holčička, já nikdy. Za své bere představa z filmů s pohodlnými dvousedadly a prostorem na protažení. Sedíme ve dvou řadách po třech, kolena mám vražena do sedadla přede mnou, a kdybych nebyl díky dietě subtilnější, nenapasoval bych se tam. Holt – turistická. Cestující z business class se kupodivu mačkají stejně. Jen dostávají nabídku nápojů dříve, mají tam i džus (my „čičmundové“ jen vodu) a v průběhu letu jim servírují jídlo. Nevím. Za dřívější roznos džusu a trochu toho žvance bych asi peníze navíc nevyhodil.

Přistání
Let probíhá v pohodě, blicí pytlík zůstává nepoužit, přistání je hladké (navíc platí prastará zásada pilotů – každé přistání, po kterém odejdeš po svých, je dobré). Rolujeme po ploše pařížského letiště Charles de Gaull. Stále rolujeme. Říkám si „jasně, je to velké letiště“. Míjíme stojánky s letadly pro nástup a výstup. Rolujeme dál. Když se objevují servisní prostory, kde se promazávají ložiska a opravují zlomená křídla, trochu znervózním. Po 20-ti (!) minutách rolování zastavujeme na letištní ploše v místech, kde se tak akorát nakládá zelenina a domácí zvířectvo. Terminály v nedohlednu, pouze vedle našeho Boeing 737 stojí dva autobusy. Přistavují schody a pod nimi stojí zřízenec, který všechny vystupující směruje do autobusů. Poprvé, a zdaleka ne naposled, požívám pečlivě nastudovanou frázi „Ekskuze mua, je ne parle pas Francois“ (Promiňte prosím, nemluvím francouzsky) a anglicky vysvětluji, že chci počkat na manželku. „NO, get in to bus, NOW!“, nekompromisně přikazuje zřízenec. Zní to tak, že když neposlechnu, vytáhne phaser a omráčeného mě tam naloží. Nastupuji tedy, a doufám, že oba autobusy jedou na stejné místo, kde se opět uvidíme. Přemýšlím, jestli je tento postup normální. Třeba tak postupují běžně u cestujících z bývalé východní Evropy? Autobus jede asi pět minut a zastavuje u nějakého bočního vchodu do terminálu 5D, kde jsme měli původně vystoupit. Naštěstí přesně u kuřárny (na pařížských letištích mají, na rozdíl od Ruzyně, „izbičky pre fajčárov “). Druhý autobus přijíždí za chvíli a následuje radostné shledání.

Po nikotinové vzpruze se vydáváme hledat stanici příměstské železnice RER, kterou se dle připraveného itineráře dostaneme na nádraží Gare de Paris-Nord a odtud pěšky k hotelu. Po kratším bloudění objevujeme ukazatel Sortie a vycházíme z terminálu. Úzký krátký chodník, ze kterého se nadá jít doleva ani doprava dál, než pár desítek metrů. Před ním je autostráda, výjezdy, nájezdy, hustý provoz. Začíná mi docházet, proč jsem na Googlu nenašel cestu z terminálu dál. Turisté před námi se odvážně pouští mezi auta a my je následujeme (naštěstí se tvoří kolony a lze jakžtakž projít). Prokličkujeme k terminálu 2C, kde je ovšem situace stejná. Nezbývá, než vstoupit na terminál.

Teroristi
Tam je to ovšem zběsilé. Davy cestujících namačkaných na sebe, jako sardinky. Prodíráme se co nejvíc dopředu a zjišťujeme příčinu. U vchodu do terminálové haly stojí ochranka a blokuje cestu. Po prázdném terminálu pobíhá jakýsi civilní mužík a obezřetným krokem pomalu prochází po zuby ozbrojení vojáci. Najednou se ozývá ohlušující rána. Masa turistů ztichne, pověstný špendlík by bylo slyšet. Po chvíli dramatického ticha ochranka uvolňuje průchod. Dav turistů se roztleská. Až do tohoto zážitku jsem myslel, že se tleská jen pilotovi za bezpečné přistání, ale zřejmě to probíhá i při eliminaci teroristických útoků. Vcházíme do terminálové haly, kde se ve vzduchu vznáší pach po explozi (bohužel nejsem odborník a neumím říct, je-li to pach po tritolu, C4 nebo Semtexu). Tento zážitek nás kupodivu uklidňuje – když jsme přežili toto, tak už přežijeme vše.
A díky zklidnění zjišťujeme zásadní věc. Jsme v zemi, kde je spousta věcí jinak. Představa, že první věc, co je třeba udělat, tedy najít východ a vyjít, je špatná. Bylo nesmyslné proplétat se mezi auty před terminálem. Všechny terminály, včetně nástupiště vlaků RER, jsou propojeny v podzemí. Přes haly a eskalátory je možné projít kamkoli.

Jak koupit jízdenky
Tak jen najít pokladny a koupit jízdenky. Žádné pokladny. Nikde. Jen automaty. Dobře. Máme naplánovaný nákup tzv. carnet – zvýhodněného balíčku deseti jízdenek. Po přepnutí automatu na angličtinu bez problému nacházíme a kupujeme. Jako mazáci vkládáme zakoupené jízdenky do turniketů u příchodu k vlakům RER. „Ding ding!“. Error! Zkoušíme znovu, vkládáme obráceně, jinou stranou. Nic.
Nacházíme zřízence a ptáme se „v čom dělo“. Vysvětluje, že máme špatné jízdenky. Ty, co máme, prý platí jen pro Paříž. Jedovatě se ptám, kde tedy jsme, když ne v Paříži, a na jízdence je jasně vyznačeno, že platí pro RER, metro, autobus i šalinu. Nakonec pochopíme, že tady mají určité okruhy ve smyslu vnitřního města a okolí. A jelikož jsme ve vnějším perimetru, musíme mít do centra ještě jiné jízdenky. Vracíme se k automatům a kupujeme za nemalý peníz jiné.

Následuje kvíz „najdi 10 rozdílů“:

Přestože na horní jízdence pro město je uvedena zkratka RER pro příměstské vlaky, pro RER z letiště neplatí. Na nově zakoupených jízdenkách z letiště sice vůbec není uvedeno RER, ale jsou to ty správné.













Nádraží a cesta do hotelu
A tak úspěšně dorážíme na nádraží Gare de Paris-Nord.



Před ním je zajímavá stavbička – fotili jsme za střízliva, opravdu je křivá. Možná nebyl střízlivý stavitel.


 
Jíme ve fastfoodu, kavárničky jsou u nádraží nekřesťansky drahé. Pobíhá tam černoušek-pikolík, co odnáší a uklízí tácky. Nasazuji omluvnou frázi, že nemluvím francouzsky a chci se zeptat na toalety. „No, no francé“ dí pikolík. Přecházím na angličtinu. „Nou, nou angliš“ mává rukou černoušek. Nacházím tedy záchody svépomocí a připisuji si zážitek ze setkání s jediným Francouzem, který umí francouzsky ještě méně, než já.

Pak se vydáváme pěšky po vytyčené trase:



A začínáme nasávat kolorit. Především padá představa Montmartru jako uliček, naplněných umělci – malíři, sochaři, mimy apod. Montmartr je stará čtvrť na severu Paříže, patřící spíše mezi ty chudší.

Etnikum – poměr černoši, arabové, běloši se zdá být tak 10:3:1

Kavárničky – jsou opravdu na každém kroku; není jasné, jak se mohou v takovém počtu uživit

Ceny – o Paříži se ne bez příčiny hovoří jako o jednom z nejdražších evropských měst; balíček deseti jízdenek na MHD 14€, jízdenka na RER 10.3€, vstupenka na Eiffelovku do nejvyššího patra 25.5€; do kavárniček na větších bulvárech se nadá zajít ani na kafe, natožpak na jídlo – ceny se zde pohybují od 6€ za kafe a 20€ za menu; Brasserie (domácí jídelny) mimo hlavní třídy, menu 10€, Boulangerie (pekárny) croissant normální 1€, plněný 1.20€

Provoz – šílený; neustále ucpané ulice, troubení, mezi auty se proplétají motorkáři, cyklisti a chodci, přechází se nikoli na zelenou, ale prostě když to jde

Koloběžky – samostatný fenomén; elektrické koloběžky jezdí všude, používají je mladí i staří, místní i turisté; pronájem je online přes QR kód; když to jezdce přestane bavit nebo dojde baterie, nechá prostě koloběžku na místě a jde pryč; takže se kolobrndy válí u chodníků i klidně uprostřed chodníků (vrchol byl, když jsme narazili na koloběžku, odstavenou uprostřed chodníku na Champs-Élysées); dlouho nám vrtalo hlavou, jak se odstavené koloběžky dostanou na nějaké parkovací místo, kde se dobijí a jsou připraveny k dalšímu použití; nakonec jsme si všimli černošského (jak jinak) klučiny, který projížděl/pobíhal po bulváru a byl obtížen věncem asi pěti koloběžek; usoudili jsme, že se nejedná o zloděje, ale je to prostě nějaký „koloběžkový boy“, který je na určená stanoviště dopravuje.

Volně ložená hromada kolobrnd u nádraží Gare de Paris-Nord

















Hotel
Pěšky docházíme do Hotel ibis budget Paris Porte de Montmartre (**), kde máme ubytování. Adresa se dobře pamatuje, neboť hotel je na Rue du Dr. Babinski.



Černoch v recepci nás vítá, nachází v databázi naši rezervaci a tiskne nám papír s údaji o ubytování. Jelikož nejsem zaostalý, vím, že klíče od pokojů se už dnes většinou nepoužívají. Tak se ptám na přístupovou kartu. „No cards, monsieur“, s úsměvem odpoví a ukáže na vytištěný papír. „Here is number of your apartment, and here is access code“. Aha, přece jen jsem lonťák. Pokoje na elektronické zámky s číselnou klávesnicí, kde se zadá kód. A jste tam.

Mystifikace s Moulin Rouge, Dalida
Po probdělé předchozí noci a ujití kilometrů k hotelu je únava velká. Chvíli tedy odpočíváme a pak vytyčujeme raději kratší trasu procházky. Podle symbolu na plánu Paříže se relativně blízko nachází Moulin Rouge. Vypravujeme se tam, dlouho bloudíme uličkami a nakonec nacházíme. Rychle mě opouští představa, že se vyfotím s nějakými hanbatými tanečnicemi před legendárním francouzským kabaretem. Plán nás mystifikoval. Jde o větrný mlýn Moulin de Galette, v současnosti v soukromém vlastnictví, pod nímž se nachází stejnojmenná restaurace.



Zastavujeme se tedy alespoň na Place Dalida u bysty slavné zpěvačky Dalidy. Místní zvyklostí je prý sáhnout na její ňadra (léty osahávání vyleštěných téměř do běla). Nemohu odolat.



Pak následuje už jen návrat do hotelu a konečně spánek.